Záchranná stanice

Text k videu

Všechna mláďata jsou krmena matkou několikrát denně. Proto je umělý odchov časově velice náročný.

Krmení mláděte káně lesní /Buteo buteo/ náhradní potravou. Před vypuštěním musíme bílé laboratorní myši nahradit přirozeně zbarvenými, aby se dravec naučil lovit přirozenou potravu.

Veverka obecná /Sciurus vulgaris/ je „kojena“ zvlášť upraveným mlékem. Kravské mléko je svým složením pro většinu divokých zvířat škodlivé.

Liška obecná /Vulpes vulpes/.

Mláďata savců odchovaná od nejútlejšího věku přilnou k člověku natolik, že jejich návrat do přírody je velice problematický.

Fotogalerii naleznete ZDE.

. . .

25 let provozu záchranné stanice pro handicapované živočichy při Muzeu Šumavy.

V roce 2013 uplynulo 25 let od otevření záchranné stanice pro handicapované volně žijící živočichy při Muzeu Šumavy – přírodovědném pracovišti v Kašperských Horách. Myšlenka vybudovat toto zařízení právě v Kašperských Horách není náhodná. Na Muzeum Šumavy – přírodovědné oddělení v Kašperských Horách, které je jediné na celém bývalém okrese Klatovy a Prachatice, se stále častěji obracela veřejnost s prosbou o pomoc při záchraně volně žijících zvířat. Z tohoto důvodu požádalo ředitelství MŠ Ministerstvo kultury o udělení výjimky k chovu chráněných živočichů. V roce 1988 jsme toto povolení obdrželi a začali s budováním a provozem stanice. Protože jde o zařízení velice nákladné co se týče vybavení i provozu a muzea se potýkala a stále ještě potýkají s finančními problémy, nebyla a stále není situace vždy jednoduchá.

Za dobu existence stanice se několikrát změnil pohled metodických orgánů na její účel ve smyslu, kdy a jaké živočichy zachraňovat. Vyskytlo se i několik extrémních pohledů na ochranu fauny a provoz záchranných stanic z nichž uvedu dva nejkřiklavější:

Zástupci prvého pohledu razí teorii, že příroda si poradí sama, je škodlivé do ní jakýmkoli způsobem zasahovat. To by znamenalo záchranné stanice zrušit a veškerý vývoj nechat na samotné matce přírodě. Na této radikální teorii by nebylo nic špatného, kdyby na naší planetě nežil „nejškodlivější“ živočišný druh – člověk. Je pravdou, že příroda má velkou regenerační schopnost, na negativní změny způsobené lidmi však mnohdy nestačí.

Zástupci druhé extrémní teorie jsou protipólem první a snaží se zachraňovat veškeré živočichy, aniž by si uvědomili, že v přírodě existuje přirozený výběr. Proto příroda tak „plýtvá“ a rodičovský pár odchovává daleko víc mláďat, nežli je potřeba k udržení rodu. Silnější jedinec přežívá, slabší (geneticky méněcenný) slouží predátorům jako potrava. Ať se nám to zdá jakkoliv kruté, jsou to tvrdé přírodní zákony fungující od počátku vzniku života na Zemi.


Nabízí se tedy otázka, kdy a jaké živočichy zachraňovat? Odpověď je vcelku jednoduchá:

1.Vždy, kdy se i běžný živočich dostane do nesnází vinou člověka. V tomto případě je přímo naší morální povinností zakročit, abychom eliminovali ztráty populace způsobené naší negativní činností (zde i geneticky nejsilnější jedinec nemá šanci) – úrazy elektrickým proudem, poranění po střetu s motorovým vozidlem, vysekaná mláďata při zemědělských pracích, otravy, nezákonné postřelení, nárazy do vodičů, zasklených ploch, urbanistické pasti – komíny, světlíky, ničení přirozených biotopů apod.

2. Všechny živočichy, kteří jsou v kategorii ohrožení a kriticky ohrožení. To je skupina živočichů, kteří jsou natolik vzácní, že jim hrozí vyhubení. Sem patří většina predátorů, kteří byli

a stále ještě jsou jako potravní konkurenti člověka pronásledováni a jejich rozmnožovací schopnost nestačí na vyrovnání ztrát. Jde převážně o dravce, sovy a velké šelmy, kterým člověk nemůže odpustit, že se živí stejnou potravou jako on. V dávných dobách to snad mělo i své opodstatnění, kdy člověk – lovec viděl v dravcích a šelmách potravního konkurenta. V dnešní moderní době jsou zdroje potravy z volné přírody jen zanedbatelnou složkou a lov zvěře je víceméně zábavou a atavizmem.


Osudy přijatých zvířat

U všech živočichů přijatých do stanice se snažíme, aby v co nejkratší době mohli být navráceni zpět do přírody. Důvody jsou nejen ekonomické, ale především jde o to, aby v lidské péči neztratili přirozené chování – plachost před člověkem a predátory a umění získávat přirozenou potravu. Ne u všech živočichů se nám to daří. Do přírody smíme vypouštět jen jedince ve 100% zdravotní a tělesné kondici, aby živočich zvyklý několik týdnů či měsíců na „bezpracný“ přísun potravy se byl schopen sám uživit i ochránit.

Trvalé handicapy chováme dál v našem zařízení a snažíme se z těchto jedinců vytvořit chovné páry. Odchovaná mláďata v době dospělosti vypouštíme do přírody. Jen u čápů bílých se nám takto povedlo od trvale poškozeného páru odchovat 35 čápat a tím posílit divokou čapí populaci..


Závěr

Za dobu existence stanice bylo přijato do našeho zařízení cca 3000 živočichů. Většinu

z nich se úspěšně podařilo vrátit zpět do přírody. Nejedná se jen o živočichy žijící na našem území, ale přijali jsme i mnoho vzácných zatoulanců. Počty jednotlivých druhů přijatých do stanice se řídí nejen jejich populační hustotou, ale i změnami prostředí a tím vznikajícími problémy pro jednotlivé druhy. Při budování voliér v roce 1988 jsme ani nepočítali, že bychom měli jako pacienty tak vzácné jedince jako je kriticky ohrožená vydra říční, rys ostrovid či bobr evropský. Postupem doby se však tito živočichové z různých důvodů stali natolik „běžnými“, že jsme museli v průběhu let pružně reagovat na tuto populační „explozi“ tehdy vzácných druhů a rozšiřovat naše chovná zařízení. Ta musí splňovat nutné požadavky nejen s ohledem na potřeby chovaných zvířat, ale především na přísná kriteria EU.

Po 25 letech provozu stanice bylo nutno přistoupit k celkové rekonstrukci a vyměnit opotřebovaná zařízení. Proto jsme v roce 2013 požádali starosty obcí v naší sběrné oblasti o finanční výpomoc a za pomoci i soukromých dárců jsme zrekonstruovali podstatnou část zařízení (výměna dřevěných polštářů pod voliérami, výměna zrezivělých pletivových rámů, nový nátěr celého zařízení). Celkem jsme v roce 2013 obdrželi 62.750,- Kč a do konce roku proinvestovali 45.000,- Kč. Na příští rok nám zbývá ještě generální oprava vydřince (výběhu pro vydry říční),

u kterého musíme zvětšit vodní plochu a opravit oplocení, aby i toto zařízení splňovalo přísná kriteria.

Závěrem bychom chtěli všem dárcům ještě jednou poděkovat.

Ivan Lukeš – záchranná stanice při Muzeu Šumavy,

přírodovědné pracoviště Muzea Šumavy – Kašperské Hory,

tel.: 723 760 887