Stálá expozice

Průvodce po expozici Muzea Šumavy v Železné Rudě

Expozice muzea je dnes umístěna v domě, který v roce 1877 dal vystavět Jiří Kryštof Mikuláš Abele. Základ expozice pochází z rodinného majetku a rodinných sbírek sklářského rodu Abele. Vystavené sklo představuje v převážné většině produkci abelovských hutí

Vstupní hala

Ve vstupní hale ve vitríně po levé straně jsou ukázky sklářského nářadí, sklářských forem a stolního skla z 19. století. Zajímavá je nápojová souprava s monogramem S. H. z broušeného skla zdobeného zlacením, rokoková číška s figurální malbou barevnými emaily, či obraz na skle zpodobující Krista na kříži, tzv. eglomisé, ( rytina do stříbrné folie připevněné na spodní straně skla ). Moderní svého času bývalo sklo mléčné, předstírající tehdy velmi drahý porcelán. Zlatý rubín je název pro červenou barvu skla, které se dosáhlo přidáním pravého zlata do skloviny.

V expozici přízemí je představeno také několik typů truhel a skříní s mnohdy pozoruhodným barevným řešením. Pro šumavské Podlesí byly ve výzdobě nábytku první poloviny 19. století charakteristické jednoduché malované kytice na zeleném či hnědém podkladu. V šumavském podhůří na hranici s Prácheňskem převládal veliký tulipán.

Schodiště

Uměleckou a především dokumentární hodnotu mají portréty příslušníků rodu Abele nad schodištěm: Kunhuta Abele a František Abele, Zuzana Abele, roz. Hafenbrädlová, Kristián

( Křišťan ) Ferdinand Abele a Jiří Kryštof Abele.

Na schodišti jsou vystaveny také ukázky podmaleb na skle se zrcadlovým pozadím (tzv. eglomisé ). Pocházejí z počátku 19. století z dílny malíře Vincence Jankeho. Ukázky z jeho tvorby jsou ještě dále v expozici.

Pozornost zaslouží i připomínka dvou významných sklářských podniků střední Šumavy, které rozvinuly svou výrobu zejména ve 2. polovině 19. století a počátkem dvacátého – sklárny v Anníně a Klášterském mlýně u Rejštejna – ukázky z jejich produkce jsou vystaveny na chodbě v patře.

Sklářství – expozice v prvním patře uprostřed

V patře ve střední místnosti je vystaveno sklo z 19. století a první třetiny 20. století. Pochází především z majetku rodiny Abele. K nejvzácnějším patří číšky z čirého broušeného skla, zdobené lazurami a řezáním a doplněné monogramem F. A., dále pamětní pohár z r. 1887 ze zeleného skla zdobeného zlacením a malbou emaily a rodovým znakem Abelů, váza a pohár z barevného skla s miniaturními portréty, nápojové soupravy z broušeného křišťálu a z modrého skla. Mezi okny je umístěno benátské zrcadlo s vyobrazením Sv. Kateřiny Alexandrijské z konce 18. století. Po levé straně při východu z místnosti visí první zrcadlo vyrobené ve sklárně v Ludwigsthalu v r. 1828.

Základním předpokladem pro sklářskou výrobu byl dostatek surovin, zejména křemene a dřeva. Nacházel se tu i vápenec a přispěla i podpora vrchnosti – majitel panství měl zisk z pronájmu lesů a odbyt pro velké množství piva. Rozvoj sklářství také podstatně přispěl k osídlení těžko přístupných a odlehlých území. Na výrobě skla se podílelo mnoho lidí, počínaje dřevorubcem, který zajišťoval palivo, lamačem, či sběračem křemene, formanem, který suroviny přivážel, stupařem, jenž ve stoupě drtil křemen, vápenec, případně střepy, paličem popela, který pálil odpadní dřevo, či celé stromy ve vzdálenějších dílech lesa na popel, flusárníkem, jenž loužil dřevěný popel a vyráběl flus, čili potaš.

Přímo v huti pracovali topiči, z nichž jeden vysoušel polena a druhý přikládal. Dále šmelcíř – tavič ve šmelcovně mísil připravené suroviny a tzv. sklářský kmen nakládal do pánví ( jedna je umístěna ve vstupní hale muzea). Tavba trvala 12 – 14 hodin, při dotavení dosahovala teploty 1600 °C. Když bylo utaveno, snížila se teplota na 1200 °C a tavič svolal skláře, aby šli foukat. Vlastní pec byla kruhová kamenná stavba s hliněnou kopulí, mívala většinou šest pánví, z nichž skláři nabírali kulatými otvory v bocích pece sklovinu na píšťaly a foukali sklo. Skláři stáli po obvodu pece na dřevěném podiu. V huti pracovali i větší děti sklářů, přidržovaly formy na formování dýnka a odnášely hotové výrobky. Brusiči, řezbáři a malíři skla sklo zušlechťovali. Ženy sklářů hotové výrobky balily a ukládaly do bedýnek a nakonec opět formani sklo odváželi na prodej.

Dodnes jsou na železnorudsku v názvech míst připomínány četné zaniklé sklářské huti jako Gerlova, Ferdinandova, Pamferova, Schürerova, Schmausova, Stará, Skelná, Páteříková a podobně.

Rodina Abele – expozice v prvním patře vpravo

Na expozici skla volně navazuje místnost, která naznačuje měšťanský interiér 19. století, a která prezentuje ukázky ze sbírky porcelánového a cínového nádobí. Je třeba si povšimnout též zcela unikátních obrazů na skle se zrcadlovým pozadím z období po roce 1800 z abelovských skláren – Oplakávání Krista, Sv. František Xaverský, Sv. Kryštof, Starozákonní kněz. Předpokládá se , že autorem většiny těchto obrazů je malíř Vincenc Janke, jehož signatura se na jednom z obrazů zachovala.

Expozice tak představuje především hodnotnou rodinnou sbírku sklářského rodu Abele, do níž patří i historické portréty dalších příslušníků rodu. Vyobrazení erbu rodu Abele, užívaného od r. 1838 nese okenní tabulka z barevných skel spojovaných olovem umístěná před levým oknem místnosti.

Umrlčí prkna

Umrlčí prkna instalovaná na chodbě v patře připomínají svérázný zvyk obyvatel staré Šumavy. Na prkno byl pokládán nebožtík dle obyčeje obličejem ke dveřím, zkřížené ruce převázány růžencem. Takto spočíval až do pohřbu. Jestliže zemřel v zimě, byl uložen do chladného přístěnku a pohřben až na jaře, kdy bylo možné vykopat hrob. Tento zvyk byl tedy vynucen přírodními podmínkami – vysokým sněhem a velkými mrazy.

Po pohřbu bylo prkno opatřeno pamětním nápisem, případně vyzdobeno řezbou a vystaveno v domácí kapli usedlosti, na křižovatce cest u Božích muk , nebo u cesty směřující ke hřbitovu. Prkno potom sloužilo jako pomníček zemřelého, kladly se k němu květiny a kolemjdoucí mu mohl věnovat motlitbu či vzpomínku.

Hamernictví

Již samotné jméno Železné Rudy připomíná spjatost místa s historií těžby a zpracování železa. Původní osada vznikla v 16. století při Řezném potoku u dolů železné rudy a hamru na obchodní stezce spojující řezenské biskupství s Prahou. Nejstarší dochovaná správa uvádí k roku 1525 hamerníka Adama, jenž tehdy v tomto místě obnovil výrobu železa. Expozice nás seznamuje s technickým složením starých šumavských hamrů. Název HAMR (mechanické kladivo na vodní pohon) se často přenášel na celou železářskou huť. Dávná železářská výroba na Šumavě se dodnes ozývá v řadě místních jmen ( obec Hamry, Hamerský potok ). Intenzivní výroba železa zde v kraji se udržela necelé století, po vyčerpání zásob rudy se od hamernictví upustilo. Při těžbě železné rudy byl ale objeven křemen, kvalitní a v hojném množství. Tehdy se sem začali stěhovat skláři. Přicházeli ze severních Čech, Bavorska i Rakouska a započala éra slavného šumavského sklářství.