Abelové

Potomek rodiny Abele, spisovatel Karel Klostermann, uvádí v autobiografii, že jeho matka pocházela ze staré sklářské rodiny Abele. Tento rod původně francouzských šlechticů patřil k protestantům a přívržencům hugenotů. Po zrušení ediktu nanteského se z Francie z Ardennes vystěhovali napřed do Virtemberska a potom do Čech, kde se roku 1740 nejprve usadili v Míšově u Spáleného Poříčí a založili zde sklárnu. Později, když tato sklárna vyhořela, přesídlili na Šumavu do České Hůrky. Zde se Abelové postupně stali významným a majetným rodem.

Prvním známým příslušníkem rodu je František Abele (1705-1753), který ve stáří 20. let uprchl z Breisgau do Plossbergu. Tam se oženil s dcerou měšťana, Kunhutou Wiesenderovou a odstěhoval se s ní do Míšova u Spáleného Poříčí. V Mutěníně si najal huť, která byla tehdy kromě hutě prášilské jedinou zrcadlovou hutí v celém království. Po smrti Františka byla huť pojmenována po něm – Franzbrunnhutte či Abelova.

Jeho syn Křišťan Ferdinand Abele ( 1740-1801) si najal od knížete Kinského dvě hutě v Prášilech a jednu na Suchých Studánkách. Prášilské hutě dodávaly své tovary výhradně sloupským podnikům knížete Kinského, kdežto ve Studánkách se vyráběla jen takzvaná „židovská zrcadélka“.

Roku 1799 koupil Křišťan Ferdinand Abele od Hafenbradlů zvanou Českou huť v Hůrce a zahájil zde okamžitě výrobu zrcadlového skla. Vyráběl tehdy největší foukaná zrcadla. Dal tím základ k nové, smělé podnikatelské činnosti a založil tím slávu svého rodu. Zemřel roku 1801 v Sušici, kde vlastnil veliký dům. Později byl přenesen do rodinné hrobky v Hůrce.

Křišťan měl 3 syny Jiřího Kryštofa, Ferdinanda, Bedřicha. Sklářství se ovšem věnoval pouze Jiří Kryštof. Ferdinand se věnoval velmi úspěšně vojenskému povolání a Bedřich vedl tovární sklad v Praze. Jiří Kryštof (1786-1833) měl za manželku Zuzanu Hafenbradlovou. S její finanční pomocí mohl uskutečnit své velkorysé podnikatelské plány. Přikoupil roku 1822 další hutě v Hůrkách a vymohl si i povolení ke stavbě zrcadlové huti v Ludwigsthalu u Zwieslu v Bavorsku. V muzeu Šumavy v Železné Rudě je první výrobek, který byl v této vyroben dne 5. 9. 1828.

Všechny hutě Jiřího Kryštofa se specializovaly na výrobu zrcadel, vyráběly však také tabulové sklo, křišťál, sklo barevné, mléčné sklo a skleněné poklopy. Své výrobky vyváželi Abelové do celého světy a pro tento účel měli i dvě vlastní obchodní lodě zakotvené v přístavu v Janově. Údajně v tomto přístavu kotvila i jejich třetí cestovní loď. Firma měla také 5 meziskladů, a to v Praze, Hamburku, Marsei, Terstu a Dubrovníku. Roku1832 bylo uděleno Jiřímu Kryštofu pro hospodářský význam a rozsah podnikání císařské privilegium.

Jiří Kryštof Abele, který byl duší svých skláren, zemřel ve čtyřiceti sedmi letech. Zůstali po něm 3 synové: Kryštof, Ferdinand a Vilém. Smrt Jiřího Kryštofa Abele oplakávala nejen rodina, ale i všichni osadníci a zaměstnanci všech hutí, které byly v majetku Abelů. Měli důvod k smutku i k obavám, protože se staral, aby jeho zaměstnanci měli práci a tím i výdělky. Farář Treml ve svém zápise správně předpověděl, že jeho úmrtí bude mít pro celé okolí nepříznivé následky. Ve farní pamětní knize dále píše, že roku 1828 byl sklářský obchod nepříznivý, a netají se tím, že by tato okolnost mohla velmi nepříjemně zapůsobit na blahobyt mnohých. Již rok nato píše, že se sklářský obchod v Debrníku zlepšil, v zdejších dvou hutích se pilně pracuje, zato železnorudská huť tento rok nepracovala. Psal také zajímavou úvahu o sociálních poměrech dělnictva: „Je prý slyšet mnoho nářků, že jsou malé výdělky, ale mnozí naříkají bez příčiny a jen proto, že nejsou dosti pracovití a šetrní. Nechtějí se přizpůsobit novým zmenšeným výdělkovým možnostem a nemohou zapomenout dřívějších lepších časů. Mnozí zase žijí zcela bez práce a jsou živi jen z almužen a z vydatných obědů, které jim každou sobotu poskytují panské kuchyně z Debrníku, v naší i bavorské Železné Rudě.“ Dále píše, že poskytovaná dobrodiní se mnohde minou účinkem a že život lidu není mravně bezúhonný, hlavně u osob svobodných. Jako doklad uvádí údaje z knihy narozených, kde prý každé třetí nebo čtvrté dítě je nemanželské. Kromě zaměstnaných bylo v kraji značné množství osob, spoléhajících na bezpracný příjem z milodarů.

Za Jiřího Kryštofa Abele se majetek rodiny velmi rozrostl. Vlastnili Hůrku kde měli hlavní sídlo, Debrník, Ludwigstahl. Dále sklárny a hutě v Prášilech, Suchých Studánkách, Hůrce, Debrníku, Starém Brunstu, Novém Brunstu, Alžbětině ( tam byla jejich největší sklárna), Železné Rudě a Ludwigstahlu. V Abelovských podnicích pracovalo asi 1800 zaměstnanců. Kromě toho rodina vlastnila i další deskové statky a usedlosti. Abelovská litá zrcadla vyráběná až do velikosti 250 x 120 cm, vynikala mimořádně dobrým brusem a bezchybným podkládáním folií a Abelové za ně získali řadu medailí na průmyslových výstavách. Hůrecká huť se stala jednou z nejvýznamnějších v Rakousku- Uhersku .

Po smrti Jiřího Kryštofa byl jmenován generálním zplnomocněncem celé pozůstalostní podstaty a poručníkem jeho nezletilých synů bratr Ferdinand Abele ( 1792-1853). Ferdinand Abele se zpočátku věnoval vojenskému povolání. Sloužil u hulánského pluku č. 2 knížete Schwarzenberka (1813-1816) poté odešel do Plzně, k 35.pluku kde dosáhl hodnosti generálmajora s funkcí brigádního generála. Po smrti bratra opustil vojenskou kariéru a věnoval se řízení rodinného podniku ze všech sil se snažil udržet nejen původní výrobní kapacitu hutí, ale i dokončit plány svého zemřelého bratra. Byl čestný, přímý a poctivý a podniky vedl podle nejlepšího vědomí v intencích zemřelého bratra. Dokonce se mu podařilo postavit další zrcadlovou huť v Debrníku a brusírnu v Hůrkách. Jeho bratr Bedřich ( 1795-1859 ) vedl správu pražského továrního skladu. Byl však poměrně lehkomyslný a to ho často uvádělo do velmi nepříjemných situací. Z těch si pomáhal tím, že továrně neodváděl peníze za dodané zboží. To bylo častou příčinou sporů a výstupů mezi ním a Ferdinandem, který nakonec, unaven těmito nekonečnými rozpory a bratrovými intrikami, odevzdal roku 1836 svému synovci Kryštofovi (1812-1878 ) celé vedení rodinných podniků.

Zánik Abelovských hutí započal rozmařilým životem Bedřichovým, ale i sňatky synů Jiřího Kryštofa. Tovární podniky vydržovaly několik rodin, které žily velkopanským způsobem. Byly to poslední dozvuky dob, kdy Abelové byli zváni do společnosti vysoké aristokracie a kdy vědomě svá sídla zařizovali jako střediska uměleckého a kulturního života.

U Abelů se hrálo divadlo, pořádaly se hudební akademie. Od Morzinů v Lukavici roku 1791 koupili celý jejich hudební archiv i nástroje a zařídili si skutečný symfonický orchestr, pořádali okázalé plesy a pořídili se i vlastní střelecký sbor rekrutovaný z řad svých zaměstnanců, jemuž hradili i náklady na výzbroj a výstroj. Přibylo k tomu i několik nešťastných pokusů mladých a nezkušených majitelů o lití zrcadlových skel a zánik pokračoval. Smrtelnou ránu těmto podnikům zasadil Václav Veith, tchán Ferdinanda ml., který měl za choť Růženu roz. Veithovou z Volšov. Starý Veith, který dlouhodobě ochotně financoval příslušníky Abelů, pojednou požadoval zaplacení celé své pohledávky. Konec sklářské rodiny tak byl poměrně tragický. Roku 1845 došlo k rozpadu velkého Abelovského majetku, čímž výrazně utrpělo celé šumavské sklářství. Sklářská tradice končí ve čtvrté generaci Abelů osobou Kryštofa Mikuláše Abele, který si z výnosu dražby zámečku na Debrníku nechává v Železné Rudě postavit roku 1877 vilu (ve které se dnes nachází Muzeum Šumavy a informační centrum). Kryštof Mikuláš Abele roku 1878 umírá. Další potomci se už věnovali jiným povoláním. Za připomenutí stojí ještě další dva příslušníci rodu Abele a to ferdinand Abele a jeho syn Rudolf. Ferdinand Abele se stal vrchním inženýrem námořního dělostřelectva. Na odpočinek odešel v roce 1869 jako ředitel námořního arsenálu v Pulje a usadil se v Železné Rudě. Zde se aktivně zapojil do veřejného života. V letech 1898 – 1902 byl starostou Železné Rudy a byl jmenován čestným občanem města. Jeho syn Rudolf byl fregatním kapitánem.

Po první světové válce se usadil v abelovské vile a exponoval se ve veřejném životě jako jeho otec. Na konci druhé světové války se díky jeho diplomatickým schopnostem podařilo zabránit krveprolití – přesvědčil zdejší oddíly SS , aby nezaútočili na americkou armádu blížící se od Hojsovy Stráže a aby se stáhly ze Železné Rudy. V roce 1946 “věnoval“ vilu Československému státu s tím, že zde má být abelovské muzeum. Sám pak žil u své sestry v Mnichově, kde v únoru roku 1956 zemřel.

© Z. Řezníčková, R. Giňa