Sbírka Bruno Schreibera

Fotogalerii naleznete ZDE.

Počátkem května roku 2005 navštívil naši pobočku Muzea Šumavy v Kašperských Horách Dr. Ing. Bruno Schreiber ze Švýcarska. Zajímala ho naše expozice věnovaná šumavskému sklářství a záhy se zkontaktoval také s naší kurátorkou sklářské sbírky, která se již více než dvacet let specializuje na dějiny šumavského sklářství, a od ní získal podrobnější informace o našich sklářských fondech, o historii jejich vzniku, profilu sbírek atd. Zaujaly ho také nejen naše další záměry na jejich využití z hlediska odborného i badatelského, ale i plány muzea na rozšíření sklářské expozice a na případné vybudování specializovaného studijního a badatelského „centra šumavského sklářství „. Při dalších setkáních jsme se dozvěděli, že Bruno Schreiber také již několik let sbírá sklo a že svým způsobem hledá možnost, jak by mohl svou sbírku zpřístupnit veřejnosti. Vzhledem k tomu, že ho velice zaujala nejen naše sbírka, expozice skla ve všech pobočkách Muzea Šumavy, ale i plány muzea na její další rozšíření a že byl velice příjemně překvapen vstřícným jednáním a přístupem zaměstnanců a spolupracovníků muzea,vyslovil nápad, že by za určitých podmínek daroval svou sbírku skla právě našemu muzeu.

Dr. Ing. Bruno Schreiber se narodil v roce 1930 v České Lípě, ve středu historické oblasti severočeského sklářského průmyslu. Před druhou světovou válkou však musela jeho rodina opustit pohraničí a usadila se v Polabí v blízkosti Kolína nad Labem. Jako dítě prošel i koncentračním táborem v Terezíně. Po válce studoval v Praze, nejprve na gymnáziu v Dejvicích, později na pražské Vysoké škole chemicko-technologické. Promoval u prof. O. Wichterleho v oboru polymerní chemie a doktorát získal na Slovenské akademii věd v Bratislavě. Zaměstnán byl nejdříve ve výrobě v Praze a Karviné. Později přešel do výzkumu, kde se mu podařilo vyvinout první československé polyesterové a epoxidové lisovací hmoty. V oboru výroby a výzkumu umělých hmot působil celý život, i poté,kdy v roce 1968 přesídlil do Švýcarska. Až do svého odchodu do důchodu pracoval ve významném chemickém koncernu v Basileji, kde byl vedoucím oddělení, které se zabývalo vývojem speciálních plastů. Patentoval řadu nových výrobků a má za sebou rozsáhlou přednáškovou a publikační činnost.

Jeho profese bezesporu ovlivnila i jeho zájem o sklo,ale vyvolaly jej také vzpomínky z dětství, kdy slyšel o sklářích,o jejich těžkostech v době hospodářské krize i chorobách z povolání. Sklo začal sbírat asi v roce 1980, zpočátku spíš namátkově a bez systému.Teprve po odchodu do důchodu postupně studoval odbornou literaturu, navštěvoval muzea a výstavy. Sklo kupoval nejdříve u starožitníků, později převážně v aukcích ve Švýcarsku,Rakousku a Německu. Přitom se řídil nejen estetickými kritérii, ale jako chemika a technologa jej zajímal i způsob výroby sklenic ve spojení s dobou jejich vzniku. Při vytváření sbírky se cíleně snažil do ní zařazovat takové exempláře, které měly reprezentovat nejrůznější sklářské techniky. A i když ho původně přitahovalo hlavně období biedermeieru, zaměřil se později i na baroko a historismus.Čím byla jeho sbírka větší, tím více se zamýšlel nad tím, jaký bude její další osud. Uvědomoval si zodpovědnost, kterou jako vlastník takové starožitné sbírky má. Sklo je křehký materiál a při představě, kolika generacemi a kolika rukama jednotlivé kusy po dobu své existence prošly, je vlastně zázrak, že v takovém stavu přežily do dnešní doby.Jenom díky milovníkům skla vděčíme za to,že se tato krása dodnes uchovala, ať už ji vlastnili z jakýchkoliv důvodů.

Bruno Schreiber věděl, že sbírka potřebuje odborný dohled, a navíc byl toho názoru, že by se měla vrátit tam, odkud její převážná část pochází – do Čech. Jednou z podmínek, kterou měl, bylo i to, aby sbírka byla nadále uchována vcelku a aby byla přístupná veřejnosti ve stálé expozici. Nebyly to ani tak podmínky jako spíše přání, které bylo pro naše muzeum snadno splnitelné.Vzájemné jednání probíhalo od samého počátku nekomplikovaně a vstřícně a i dnes po více než dvou letech se to zdá jako zázrak, jak krátká doba stačila k tomu, že se Bruno Schreiber definitivně rozhodl nám svou sbírku darovat. Už počátkem listopadu roku 2005, tedy pouhého půl roku od jeho návštěvy u nás, jsme si cennou kolekci skla ze Švýcarska odvezli. Součástí daru však bylo i několik dalších cenných předmětů, především unikátní podmalba na skle s vyobrazením vestálky podle obrazu slavné malířky Angeliky Kaufmannnové, mapa Čech z roku 1755 nebo turecký koberec HEREKE. Další významnou část daru tvořil rozsáhlý soubor odborné literatury a aukčních katalogů,což mohou v budoucnu ocenit především badatelé a historici, kteří se zabývají sklem.

Nová expozice byla slavnostně otevřena 1.května 2006 za velkého zájmu veřejnosti. Nikdo v té době však netušil, že překvapením není ani zdaleka konec. Bruno Schreiber totiž svou sbírku rozšiřuje i nadále. K původní kolekci 154 kusů skla do dnešního dne přibylo dalších několik desítek předmětů kupovaných na aukcích s jasným cílem doplnit nikterá hluchá místa sbírky, případně rozšířit již zastoupené techniky o další typy skel. Kromě toho daroval muzeu jakoby mimochodem hrací strojek z první poloviny 19.století a historické hodiny.Všechny předměty jsou postupně instalovány ve stálé expozici společně s rozšiřující se sbírkou skla.

I nadále také doplňuje odbornou literaturu a nové aukční katalogy. Spolupráce s Bruno Schreiberem pokračuje a jeho přístup svědčí o jeho přesvědčení, že svou sbírku předal do dobrých rukou, a to je pro Muzeum Šumavy velké ocenění.

Když jsme na podzim roku 2005 sbírku skla ze Švýcarska odváželi, Bruno Schreiber nám nabízel i speciální vitrínu, v níž měl skla vystavena. Z mnoha praktických důvodů jsme museli tuto nabídku odmítnout, a tak přemýšlel, co s ní. Při naší další návštěvě už byla tato vitrína opět plná, tentokrát nádherného starožitného porcelánu, o kterém Bruno Schreiber hovořil stejně zasvěceně jako před tím o sklu, hudbě, výtvarném umění … Každé setkání s Bruno Schreiberem tak neznamená jen setkání s velkorysým a nezištným člověkem, ale také s člověkem velice vzdělaným, s člověkem, který druhé obohacuje nejen svými znalostmi, ale i svým optimismem, nadhledem a jemným humorem.

© Z. Řezníčková

Příklady táhnou

(předmluva k druhému dílu katalogu sbírky Bruno Schreibera)

Není žádným tajemstvím, že česká muzea dlouhodobě trpí nedostatkem financí na nákupy a rozšiřování svých sbírek a že u nás dlouhodobě chybí filantropové, kteří by jim v zaplnění mezer pomohli. Mecenášství a dárcovství se v Česku prostě příliš nenosí, i když v posledních letech se zdá, že se situace začíná obracet k lepšímu a že vedle takzvaného sportovního sponzorství konečně přichází do módy i mecenášství v oblasti umění.
Muzeum Šumavy mělo to štěstí, že jednoho takového mecenáše potkalo. Nebo ještě lépe – že on při svých cestách po českých muzeích potkal v roce 2005 právě nás. Něčím jsme ho zaujali, přesvědčili, získali si jeho důvěru … A výsledkem bylo, že v roce 2005 nám pan Bruno Schreiber, rodák z České Lípy, žák prof. Wichterleho a dnes švýcarský občan, daroval svou sbírku skla. Celá tato výjimečná událost i osobnost dárce byly podrobně popsány v prvním díle katalogu jeho sbírky, který Muzeum Šumavy vydalo v roce 2008.
Nyní tedy držíte v ruce druhý díl katalogu sbírky Bruno Schreibera. Mnozí z Vás, když listují jeho stránkami a prohlížejí si fotografie úžasných předmětů ze skla, se možná zeptají: proč se tyto věci nezařadily už do předchozího dílu, když jsou mezi nimi stejně krásné a mnohdy i cenné exponáty ? Odpověď je stručná: v předchozím díle se nemohly tyto exponáty objevit, protože tehdy ještě v muzeu nebyly. A jako bych slyšela další udivený dotaz: vždyť pan Schreiber Vám daroval celou svou sbírku, tak kde tedy byla tato část ? Ano, kde tedy byla ? V té době byla totiž ještě rozptýlená ve výlohách obchodů se starožitnostmi, ve vitrínách aukčních domů a v některých případech i v prosklených sekretářích soukromých domácností.
Pan Schreiber totiž začal svou původní sbírku 154 předmětů ze skla cíleně doplňovat. Po každé další akvizici prohlašoval, že tentokrát už je to opravdu naposledy, že teď už je jeho sbírka ucelená. Když to tvrdil asi po třetí, už jsem mu nevěřila a to naprosto oprávněně. Dnes jeho dar zahrnuje téměř 400 exponátů kupovaných ve starožitnostech a na aukcích s jasným cílem doplnit některá hluchá místa sbírky. Ale ne všechny exponáty pocházejí z těchto míst. Jeho nadšení a jeho nezištný dar měly totiž ještě další nečekaný účinek – v okruhu jeho přátel se objevili někteří, kteří pochopili jeho pocity a radost z darování a šli tak trochu v jeho stopách. Inu, jak se říkalo mezi starými Římany – exempla trahunt, čili příklady táhnou. A tak Muzeum Šumavy děkuje touto cestou nejen panu Schreiberovi za desítky nových přírůstků v jeho sbírce, ale i dalším českým rodákům, žijícím ve Švýcarsku, za to, že nezištně darovali vlastní skla do Schreiberovy sbírky, zejména paní Nadě Poláškové z Fribourgu, dále manželům Blance a Zdenkovi Vávrovým z Basileje a paní Zorce Škorpilové z Oberwilu. Jejich dar je o to cennější, že se jedná o předměty, které si mnohdy do Švýcarska přinesli ze své původní vlasti a že to někdy byla i památka na jejich rodiče a prarodiče.
Sbírka má tak ve své podstatě dnes trojí hodnotu. Jedna je ta praktická – to je ta, která se dá vyčíslit v penězích. Druhá je naučná, protože i nezasvěcený návštěvník se může seznámit s množstvím nejrůznějších technik zpracování a zdobení skla. Třetí hodnota je duchovní a svým způsobem je mnohem důležitější, než ty předchozí. Obsahuje totiž hodnotu lidské nezištnosti, hodnotu přání potěšit druhé a podělit se s nimi o to, co mě a mým předkům přinášelo radost, radost z pohledu na krásu. A především za to je třeba panu Schreiberovi, paní Poláškové, manželům Vávrovým i paní Škorpilové poděkovat a přát jim i sobě, aby tato sbírka přinášela stejnou radost a poučení dalším generacím návštěvníků muzea a nejen jim.

©Zdeňka Řezníčková, 2013