František Pravda

Buditel a spisovatel, kněz František Pravda, vlastním jménem Vojtěch Hlinka, se narodil 17. dubna 1817 v Nekrasíně u Jindřichova Hradce. Pocházel ze starobylého selského rodu a na selském statku strávil i své dětství a mládí. Když mu bylo šest let, začal chodit do školy v Novém Etynku ( Nové Včelnici ). Sám na toto období vzpomínal takto: „Děti z Etynku si mě vážily. Měl jsem vždy více bílého chleba, tak nazvaného koláče, v plátěném pytlíku, než jsem mohl mezi dnem snísti, a to mi je naklonilo. Dával jsem jim napřed zadarmo z hojných zásob svých, když mi však nabízely všelijaké výměny čamrdy, knoflíky, prstýnky a rozličné hračky, jal jsem se s nimi šantročiti a šantročil jsem tak dlouho, až mi to zase matka překazila.“

Nový Etynk byl větší a zajímavější obcí, než jeho rodný Někrasín a pro vnímavého chlapce byl zdrojem nových poznatků i odrazovým můstkem na cestě k dalšímu vzdělání. Příjemnou změnou pro něho byl pobyt u strýce ve Žďáru na Moravě a studium na svitavské škole. Protože studoval s výborným prospěchem, souhlasili rodiče s tím, aby ve studiu pokračoval. Vystudoval tedy šestileté gymnázium v Jindřichově Hradci a od roku 1836 pokračoval studiem filozofie v Praze. Po absolvování filozofie odešel v roce 1838 do Vídně, kde se věnoval studiu teologie. Ve Vídni se v něm probudilo národní vědomí, dosud potlačované německými školami a velice naléhavě si uvědomil, jak mu české vzdělání a znalost českého jazyka schází. Po roce studia proto přešel do pražského semináře, pokračoval zde ve studiu teologie a během studií se zdokonaloval v češtině.

Po vysvěcení na kněze nebylo pro něj zpočátku volné místo. Zůstal proto téměř celý rok ve svém rodném Nekrasíně a vypomáhal duchovnímu v sousedním Jarošově. Za nedlouho nastoupil jako kaplan ve středních Čechách v Kvílicích. V roce 1846 odešel do pražského ústavu pro odrostlé slepce. Setkal se zde se zakladatelem časopisu Blahověst Václavem Štulcem, který ho požádal o přispívání do tohoto časopisu. Tak začal Hlinka psát svou vlastní povídku „Dvě svatby najednou“. Právě pod ní se poprvé objevilo jméno František Pravda, které už mu zůstalo na celý život. Tou dobou Hlinka těžce onemocněl a musel zanechat své práce ve slepeckém ústavu.

Po vyléčení zavál další životní osud mladého kněze na Sušicko. 7. října 1847 přijal místo vychovatele ve šlechtické rodině barona Sturmfedera v Hrádku u Sušice. Nedlouho před Hlinkových příchodem zemřela druhá žena barona Sturmfedera Marie z Hornecku a baronovi zůstaly dvě děti Otakar ( 13 let ) a Otýlie ( 11 let ). Syn Otakar byl duševně nemocný, ale už během prvního roku Hlinkova působení se ukázalo, že se podařilo najít metodu, jak v chlapci rozvinout to, co bylo možné. Baron byl za to kaplanovi vděčný, a když se blížila dohodnutá doba odchodu kněze ze svého místa, přála si celá rodina, aby kněz zůstal dál. Dokonce mu dali postavit domek, ve kterém pak všechna další léta žil. Po dalších třech letech se Otýlie provdala za barona Henna a na zámku přibyly postupně čtyři děti. V letech 1865 až 1871 však postupně všichni Sturmfederové zemřeli – mladá Otýlie, starý baron Sturmfeder a nakonec i Hlinkův ošetřovanec a žák Otakar. O panství se pak za své děti staral baron Henn a o děti pečovala nevlastní babička a duchovně i páter Hlinka.

Když p. Vojtěch Hlinka přišel do Hrádku, bylo mu pouhých 30 let a pomýšlel na jinou budoucnost. Na Hrádku chtěl zůstal jako vychovatel jen 6 let, ale nakonec bylo vše jinak a on zde zůstal celých 57 let. Našel zde trvalý domov a žil zde doslova idylickým životem kněze spisovatele.

V literatuře z poloviny minulého století se u řady našich spisovatelů objevuje vesnická tematika. Snahu zobrazit život venkovského lidu, úzce spjatého s přírodou a hledat v něm i obecně národní rysy, spatřujeme u známých autorů jako byla Božena Němcová, později Karolina Světlá, Vítězslav Hálek a další. Čestné místo mezi nimi zaujímá jihočeský tvůrce venkovské povídky Vojtěch Hlinka – František Pravda.

Pravda byl sice svými velkými vrstevníky zastíněn a neměl ani tolik uměleckého nadání jako oni, jeho ohlas však byl v tehdejší společnosti značný. Pravdovy povídky totiž pronikaly v kalendářích, časopisech a knižních souborech mezi nejširší lidové vrstvy, z nichž sám pocházel a odkud vyrůstaly i jeho příběhy. V jeho díle se zrcadlí dobrá znalost venkovského prostředí, a živý smysl pro jeho svéráznost. Proti hodnotám venkovského světa staví do protikladu velké město s jeho svobodomyslností, morální nevázaností, citovým chladem. Lék na veškeré sociální neduhy vidí v lásce k bližnímu, v soucitu, spravedlnosti a vůbec v životě řízeném křesťanskými mravními zásadami.

František Pravda začal své povídky publikovat od roku 1848 v různých časopisech ( Poutník, Lumír, Posel z Prahy ) a přispíval i do almanachů a kalendářů ( Perly české, Pečírkův kalendář, Zábavník učitelský ). Tématem jeho prací, které vyšly v letech 1851 až 1853 jako pětisvazkový soubor s názvem „Povídky z kraje“, jsou osudy rázovitých postav z vesnice i maloměsta. Spisovatel detailně líčí život na statku i v čeledníku, v kůlně i v hospodě, vykresluje bohaté sedláky, ale i pacholky a děvečky. Dodnes překvapuje věcná charakteristika a téměř dokumentárnost, s níž autor kreslí postavy hrdinů.

Další je úvaha „Slovo o slečnách a k slečnám“, kde nekompromisně bojuje za vyšší vzdělání a zrovnoprávnění českých paní a dívek. V díle „Obrázky z vojny“ ukazuje odvážný odpor proti válkám. Kladný poměr k továrnímu dělnictvu a k sociální otázce vyjadřuje „Fabrika v Postupově“ z roku 1855 a „David a Jonathan“ z roku 1861. Mistra Jana Husa zhodnotil jako vzor čistého charakteru ve spisku „Statek Drahobyly“ z roku 1870. Úsilí o rozmnožení českého školství a povznesení hmotného zabezpečení učitelstva je skryto v díle „Rozličné školy a študie“. Tak bychom mohli jmenovat další a další knihy s náměty, které mu dal venkov. Je to „Sládek a jeho schovanec“, „Zralých Jan si hledá nevěstu“, „Na výminku“…. Jeho líčení venkovského posvícení, hospodských zábav, práce ve stodole, na statku a ve škole jsou nezapomenutelná. Z každé jeho povídky a úvahy dýchá opravdová láska k národu a k milované vlasti. Do svých úvah vkládal národnostní a buditelské tendence, kterým prostý lid dobře rozuměl. Od Pravdy se učili nejlepší naši povídkáři jako A.V. Šmilovský, V. Hálek, V. Kosmák, bratři Mrštíkové, K.V. Rais i J.Š. Baar. Sám Jan Neruda charakterizoval Pravdův příběh „Matěj sprosťák“ jako nejlepší povídku české i světové prózy. Ačkoliv toto hodnocení po letech neobstojí, je Pravda spisovatelem s živým slovesným projevem, jehož příklad působil i na pozdější generace.

Jeho literární dílo bylo nemalé. Své povídky sám třídil na povídky pro širší kruhy ( těch bylo 123 ), pro mládež vůbec ( 31 ), pro mládež dospělejší ( 28 ), pro mladé řemeslníky ( 11 ), divadla pro děti ( 7 ), cestopisy a drobnější články ( 7 ). Povídky vycházely jednotlivě, ale i souborně u J.L. Pospíšila ( Povídky z kraje ), u J. L. Kobra ( Fr. Pravdy sebrané spisy, Fr. Pravdy sebrané spisy pro lid ), u B. Stýbla a později u Fr. Urbánka divadelní hry ( Divadlo pro děti ).

Začátkem 70. let nebyl Vojtěch Hlinka jen známým spisovatelem Františkem Pravdou. Byl i arcibiskupským notářem pražským a biskupským notářem budějovickým a královéhradeckým. Stal se čestným občanem Hrádku i královského města Sušice. Čestné občanství mu udělil i Nekrasín a Nová Včelnice. V roce 1874 na přání dr. F.L. Riegra kandidoval a byl zvolen poslancem zemského sněmu za staročeskou stranu na Sušicku a Horažďovicku. Politika jej však příliš roztrpčila a unavila a tak při dalších volbách rezignoval. V říjnu 1890 byl v Hrádku založen hasičský sbor a p. Vojtěch Hlinka patřil mezi jeho zakládající členy. V roce 1893 byl na valné hromadě dokonce jmenován čestným členem hasičského sboru.

O tom jaké úctě a vážnosti se těšil nejen u čtenářů, ale i u významných spisovatelů té doby, svědčí delegace spisovatelů, kteří mu přišli blahopřát v dubnu 1897 k jeho osmdesátinám. Pozdravný list spisovatelů sdružených ve Spolku českých spisovatelů Máj mu osobně předali Karel Václav Rais, Alois Jirásek a Jaroslav Kvapil. Karel Václav Rais na setkání vzpomínal takto: „A již stál před námi – malinký, slabý staroušek s dlouhými popelavými a prořidlými vlasy sčesanými k uším… sehnut je a na prvý pohled je patrno, že mnoho sedal u stolu s perem v ruce, s hlavou nad papíry skloněnou….V hovoru projevoval úplnou znalost dnešních poměrů veřejných, poznávali jsme, že osmdesátiletý kmet v zátiší svém pilně sleduje všechen ruch v národě. Znal i nejnovější události divadelní …. Na stolech jsme viděli nejnovější díla česká a v duchu jsme obdivovali vlastence, jenž si do tak pozdního stáří zachoval nadšení a lásku ke všemu písemnictví národnímu.“

Vojtěch Hlinka zemřel 8. prosince 1904. Pohřben byl za velké účasti obyvatelstva celého sušického kraje na zdounském hřbitově u Sušice. Jeho život v Hrádku připomíná dnes pamětní deska na domě, kde žil. Jeho jméno také nese místní knihovna. Dnes František Pravda, kněz, vychovatel, spisovatel a čestný občan Hrádku u Sušice, patří k neprávem opomíjeným autorům a také materiálu o něm a jeho životě není mnoho. Přesto snad nezůstal zcela zapomenutý, o čemž svědčí i skutečnost, že od roku 2003 se v rámci soutěže Literární Šumava uděluje také Cena Františka Pravdy. Malá expozice věnovaná jeho životu a tvorbě je od roku 2010 umístěna v zámku v Hrádku u Sušice.

Anna Brabcová: Z Někrasína do Hrádku, ,2004

http://www.cesky-jazyk.cz/zivotopisy/frantisek-pravda.html

http://www.hradekususice.cz/knihovna/f-pravda.htm

http://www.databazeknih.cz/zivotopis/frantisek-pravda

http://www.hasicihradek.cz/historie.htm

Komentáře

You must be logged in to post a comment.