Historie sušických městských lesů

Neschůdné šumavské pohraniční hvozdy mívaly kdysi významnou funkci obrannou a proto bylo ještě ve 12. století zakázáno zakládat v nich osady. Teprve vybudování pevných hradů podél zemských hranic zmenšilo obranný význam pomezních lesů a umožnilo jejich postupné osidlování. Hlavní osídlení se stejně zpočátku soustřeďovalo především podél odchodních cest. Postupné budování nových osad a od 13. století i měst vyžadovalo mnoho stavebního dříví, jehož spotřeba dále narůstala i kvůli rostoucím potřebám například u rozvíjejícího se pivovarnictví či hornictví. Také netušený rozvoj celého našeho hospodářství v době panování Karla IV. potřeboval stále více dřeva pro stavbu nových měst, kostelů a osad, pro úpravu komunikací, zakládání rybníků, vinohradů a skláren i pro rozvíjející se řemesla dřevozpracující. Proto nepřekvapuje, že již krátce po smrti Karla IV. došlo v roce 1379 k vydání prvního lesního řádu u nás a to pro lesy na Chebsku. K vlastnímu sušickému lesnímu majetku máme dosud velice málo údajů. Město Sušice však odedávna vlastnilo velkostatek s mnoha okolními vesnicemi.

Například roku 1543 koupilo město Sušice od Břetislava z Rýzmberka a ze Švihova tyto statky: Nuzerov, Hartmanice, Podmokly, Radešov, Vlastějovy, Stojanovice, Chvalšovice, Pích ( Pícho ), Žíkovy, Vorlov a Libětice. Dále patřil Sušici dvůr v Těšově a mlýn v Čekaničí ( Čekanicích ) s platem, s lesy a vším příslušenstvům. Zmínka o lesích je sice pouze u posledně jmenovaného mlýna, ale je velice pravděpodobné, že lesy byly součástí všech výše uvedených statků a obcí. Roku 1584 prodal císař Rudolf II. Sušici následující vesnice: Dobřín ( Dobršín), Chmelnou, Kadešice, Podmokly, Humpolec a Platoř. Roku 1599 přikoupila Sušice ještě mlýn s pilou pod Bohdašicemi, roku 1603 koupilo město další majetek v Harmanicích. Město vlastnilo také vsi Nuzerov a Krušec, které v roce 1684 odprodalo Václavu Rudolfovi Říčanskému z Říčan. Roku 1728 koupili sušičtí dvůr Malou Chmelnou. Bohužel ani zde se nikde nenachází zmínka o lesích, ale opět můžeme předpokládat, že součástí vesnic, částí obcí a dvorů nějaké lesy byly.

Roku 1783 město na základě reforem Josefa II. o část svého majetku přišlo. Jednalo se o dvory Malou Chmelnou, Rok, Brabčov ( Vrabčov ), Divišov, Humpolec, Červené Dvorce a dvůr v Hartmanicích. Od roku 1786 drželo město již pouze polesí Kalovy, Svatobor a Vrabčov – Zaluží, což byl majetek získaný již v první čtvrtině 17. století. Dále do majetku patřil vrch Stráž ( Anděl Strážce) a polesí Luh. Tento rozsah lesního majetku se pak již do 20. století kromě období 2.světové války téměř neměnil.

Podle josefínského měření měla sušická obec celkem 970 jiter 1025 čtverečních sáhů lesů, dále v katastru obce Vrabčov 86 jiter 935 čtverečních sáhů lesů, v obci Divišov 87 jiter čtverečních sáhů lesů, na Roku 207 jiter čtverečních sáhů lesů, v Dobříně ( Dobršín ), na Platoři a v Červených Dvorcích nemělo město lesy žádné. Podle Sommerova popisu Čech byly kolem roku 1825 ve zdejší oblasti v naprosté většině pouze jehličnaté lesy – smrk smíšený místy s jedlí, bukem, borovicí a javorem. V roce 1868 mělo město Sušice 736 jiter 1320 čtverečních sáhů lesů ( uváděno pravděpodobně ve staročeských mírách, protože sjednocené míry dolnorakouské se začaly používat od roku 1876) – 1 sáh staročeský byl 3,147 m2,1 jitro staročeské / pražské/ bylo 0,2837 ha,1 sáh dolnorakouský byl 3,596 m2,1 jitro dolnorakouské bylo 0,575 ha.

Výměra sušických městských lesů v katastru politické obce Sušice v roce 1924 byla 758.75 ha. V roce 1926 výměra činila 507 ha 41 a 72m2 lesů v katastru Sušice, v katastru obce Vrabčov 83 ha 91 a 68m2, v katastru obce Červené Dvorce 6ha 32 a 64m2. Rozloha obecních lesů podle LHP Sušice z let 1933-44 byla 779.33ha, z toho: Svatobor 182.72 ha, Luh / Divišov/ Stráž 80.66 ha,Vrabčov / Záluží 218.42 ha, Kalovy 294.86 ha. K 1.1.1938 činila rozloha městských lesů 776 ha. Po zabrání Sudet k 1.1.1939 zbylo městu pouze 530 ha lesů.

Po roce 1945 bylo možné zkonfiskované lesy, které nepřevzal stát, přidělit obcím. Sušická obec dostala přidělené menší plochy lesů v polesí Svatobor, především kolem rozhledny. V roce 1947 získalo město ze zkonfiskovaného majetku hrádeckého velkostatku celkem 37,37 ha lesa v polesí Svatobor a také přímo pozemek, na němž byla postavena rozhledna na Svatoboru. Počítalo se že v dalším přídělovém řízení přibude městu ještě 40 – 50 ha lesa. Zastoupení dřevin v městských lesích v roce 1947 bylo následující : smrk 76%, jedle 16%, borovice 5%, modřín 1%, listnáče 2%. Celková rozloha městských lesů byla 779.8279 ha . V roce 1950 bylo městu nabídnuto asi 9 ha pozemků, které sousedily přímo s městskými pozemky k zalesnění. Jejich nákup byl naplánován na rok 1951. V roce 1953 začala jednání o předání městských lesů státu. Předání lesů mělo být dobrovolné. .V tomto roce však město ještě lesy předat nechtělo, protože městský rozpočet počítal s příjmy z hospodaření v lesích a také proto, že městské lesy, které neměly příliš velkou rozlohu, plnily především funkci rekreační především a stát sám měl mnoho problémů s hospodařením v pohraničních lesích. V roce 1954 se však již o městských lesích nemluví, z čehož vyplývá, že lesy převzal stát.

Stav lesů ovlivňovaly vždy kromě lidské činnosti i povětrnostní a klimatické podmínky. Největší škody v lesích působily především vichřice, pozdní květnové mrazy a sněhové vánice. Jedním z následků těchto kalamit bylo i šíření kůrovce, což přimělo v roce 1794 Vlastenecko-hospodářskou společnost k vydání zvláštního ponaučení o příčinách usychání lesů a prostředcích, jimiž je třeba hubit škodlivý hmyz. Ale již dříve, po kalamitách v letech 1868 a 1870, vydala roku 1872 Česká lesní jednota oznámení o kůrovci s doporučením, že je nutno provést důkladné revize poškozených ploch a okamžitě zavést opatření proti nebezpečí šíření kůrovce. Také roku 1873 v přípise okresního hejtmana obci je upozorňováno na nebezpečí šíření kůrovce a nutnost bezprostředních zásahů i za cenu finančních obětí. Lesní úřad v Sušici odpověděl, že stav obecních lesů je dobrý a potřebná opatření proti kůrovci se provádějí každoročně.

Sušici více či méně postihla v dalších letech řada dalších kalamit. Např. v květnu 1895 způsobila velké škody na lesích na Šumavě sněhová vichřice. Počátkem prosince 1895 a v březnu 1897postihly lesy další vichřice. Po vichřici v únoru 1898 bylo Kalovské polesí postiženo ojedinělými vývraty. Obdobné to bylo i po vichřici v lednu 1899. Obecně lze však konstatovat, že vichřice způsobovaly sušickým lesům jen poměrně malé škody. Citelnější následky měla vichřice ze 6. prosince 1900, kdy především vinou špatně založených pasek bylo postiženo zejména polesí Kalovy. 16. července 1939 způsobila značné škody na městských lesích další větrná kalamita a kroupy – celkem spadlo 30 litrů vody na 1m2. V listopadu 1941 byly větrnou kalamitou postiženy především porosty starší 60 let na Svatoboru a Kalovech. Další polomy způsobila vichřice 17.11.1941. Ke zhorošování kvality porostů docházelo také špatným hospodařením v lese. Například protokol z kontroly LHP v roce 1935 uvádí, že lesní kultury jsou sice velice pěkné, ale les je celkově zanedbaný, byly prováděny špatné pěstební zásahy, špatné probírky, někde byly nevhodně založené paseky a špatné školky. Bylo doporučeno zvýšit počet lesního personálu, zakládat smíšené porosty i topol skandinávský a osiku ( materiál pro výrobu zápalek v podniku SOLO ).

Se vznikem vlastnictví lesů, k jehož hlavním kategoriím ( lesům královským, církevním a šlechtickým ) přibyly ještě lesy městské, obecní a selské, byla nerozlučně spojena i otázka ochrany lesů a také jejich ohraničování, o němž máme zprávy již ze 12. století. Hranice byly po celá staletí označovány např. znameními na kmenech stromů či mělkými příkopy. Roku 1897 za nadlesního Folknera bylo rozhodnuto ohraničit městské lesy kamennými mezníky. Práce byla zadána nejprve kameníkovi Matěji Solarovi. Mezníky měly vysoké 50 cm měly mít rozměry 20 x 12 cm měly být označeny písmenem S a číslem dle umístění. Cena za jeden mezník byla stanovena na 45 krejcarů i s odvozem. Rozměry byly však později změněny, smlouva se Solarem byla zrušena a zakázku získal kameník František Havlík ze Stříbrných Hor. Smlouva zněla na l00 kusů mezníků vysokých 75 cm, o rozměrech 20×12 cm v ceně 80 krejcarů za kus i s odvozem. Roku 1898 probíhaly navíc spory o hranice mezi obecním lesem Kalovy a katastrem Rok. Ročtí vytrhávali kůly, které označovaly budoucí místo pro mezníky. Ohraničení majetku města však bylo nakonec provedeno na tehdejší dobu velice dobře a přesně.

Tereziánský řád z 1.dubna 1754 – první lesní řád pro země České – pro jednotlivé majitele lesů ustanovil řadu omezení v nakládání s lesy a to především lesy městskými, zádušními a poddanskými. Byla zde řada ustanovení o ochraně a pěstování lesů a byly zde také stanoveny pokuty za neplnění povinností. Lesopolicejní dohled byl svěřen zeměpanským úřadům. Tento lesní řád byl především reakcí na pustošení lesů koncem 17. a počátkem 18. století ( sklárny, rostoucí stavební ruch, další využívání dřeva jako materiálu pro nejrůznější účely atd. ), kdy obnova lesa byla většinou ponechána na přírodě.

Lesní řád platil do vydání nového lesního zákona roku 1853. Podle tohoto zákona byla přeměna lesa na jiné kultury vázána pouze na povolení úřadu, vykácené lesy musely být do určité doby zalesněny, hospodařit v lese se mělo podle odborných zásad a proto museli majitelé lesů také zajistit kvalifikovaný lesní personál. Byl to také počátek desetiletých lesních hospodářských plánů.

Hospodářsky byly sušické městské lesy spravovány představiteli obce. První odbornou správu lesů vykonávali tzv. Oberjägři. Tito lidé měli však na starosti více lov a myslivost než vlastní hospodaření v lese. Teprve po roce 1820 přicházejí první odborníci – lesníci. Jako poslední lesní hospodáři zde byli: nadlesní Otto Wagner ( 1864 – do r.1896, kronika města uvádí 1899), Karel Folkner (od 1.4. 1899 – 1908, kronika města uvádí od 1.7.1897 – 22.1.1908, zápisy v SOA Klatovy nástup od 1896 ), Josef John ( od 14.4.1908 – 30.6.1941, kronika města uvádí od 5.5.1908 ), Jaroslav Jelínek ( od 1.7.1941 – 30.6.1954), Josef Englmajer ( od 1.7.1945 – 1953, kdy byly lesy předány státu).

Platové a ostatní služební podmínky lesních zaměstnanců byly různé. Zajímavé jsou v tomto směru osobní spisy jednotlivých lesních zaměstnanců. Například od 19.7.1915 zde pracoval výpomocný lesní hajný pro polesí Svatobor Alois Daneš. Byla mu přidělena roční mzda 500 korun, příbytečné 50 korun, drahotní příspěvek 50 korun a deputátní dřevo v celkovém množství 16m3. Tato smlouva však mohla být městem kdykoliv vypovězena. Provizorní lesní hajný Jan Kočí z polesí Svatobor měl v roce 1909 stanoveno roční služné 288 korun, drahotní příspěvek 50 korun a příbytečné také 50 korun, kromě toho měl nárok na deputátní dříví ve výši 16m3 a mohl také užívat obecní pozemek a pole. Kočí si však přivydělával tím, že zpronevěřoval dřevo a tajně prodával a tak byl okamžitě propuštěn. V roce 1919 skládal nový služební slib městský lesní hajný Richard Bauer, který pracoval u sušických městských lesů od roku 1880. Roční služné mu bylo stanoveno na 500 korun, drahotní příspěvek na 50 korun, dále měl nárok na 10% roční přídavek ze základního služného a odvolatelnou odměnu roční ve výši 50 korun. Mohl používat naturální byt v hájovně v Luhu, měl nárok na služební oděv letní i zimní a na deputátní dříví. Novinkou bylo nemocenské pojištění. Mezi další různé výhody patřila například možnost bezplatného využívání určených obecních pozemků – polí a pastvin pro vlastní potřebu.

V roce 1914 byl přijat prozatímní lesní hajný Tomáš Šebesta pro polesí Svatobor, který měl stanovenou pouze denní mzdu ve výši cca 1 koruna 20 hal. Mezi stanovenými povinnostmi měl určeno například dodržovat středu jako den povolený k sbírání chrastí chudým lidem, ale s tím, že do lesa se nesmí nosit sekyry a pily. V roce 1917 výpomocný lesní hajný František Klíma žádal o zvýšení deputátu ze 4m3 ročně na 1m3 měsíčně a argumentoval tím, že například hajný na Vodolence má poloviční revír a přitom roční deputát 20m3 dřeva s dodatkem, že: “ každá bába lesařka má větší zásobu dříví na zimu než-li obnáší mně přiřknuté 4m na celý rok.“ Deputát mu byl skutečně zvýšen, ale na pouhých 6m3 dřeva. Stížnost hajných, že na okolních polesích mají zaměstnanci mnohem větší deputát dříví, byly časté. Ale hajní nežádali jenom více dříví. V roce 1886 žádali například, ovšem marně, aby dostali na zimu teplý oděv, na který již jinde měli nárok a který oni dosud nemají.

V roce 1889 šel na vlastní žádost do důchodu městský hajný Jan Angelis, který pracoval u městských lesů od roku 1861. Roční penze mu byla vyměřena ve výši 90 zlatých, příspěvek na byt 6 zlatých a 6m3 deputátního dříví, také směl nadále bezplatně užívat určené pozemky za to, že pomáhal při hlídání v lese.

V roce 1879 byl tiskem vydán návrh služební instrukce pro lesní správce od Richarda Zaffouka, který byl pravděpodobně lesním správcem v Písku. Z úvodu tohoto spisku vyplývá, že řada královských měst postrádala v té době jednotné instrukce pro lesní správce. Stav a odbornou úroveň správy městských lesů zhodnotil autor takto: “ U obcí bývá však oblíbeným zvykem, verbovati lesní správce z lesníků tuctových, a jest to pravý div, jestli lesník bez protekce, toliko na základě své schopnosti přijat byl; jako když se vyskytne bílá vrána v houfu havranů. Stane-li se až někdy zvláštní náhodou, že obec obdrží muže schopného, který nebyl dítě protekce, tož nedovede jej udržeti. On bývá brzo uvržen do rejdiště intrik- jimiž pronásledovaný poctivec vezme v krátkosti nohy na ramena a prchá do služby jiné.“ Lze jen doufat, že v Sušici tak dramatické poměry snad nebyly.

Od sedmdesátých let vznikaly u nás také samostatné regionální lesnické spolky. I v Sušici byl založen samostatný Hospodářsko-lesnický spolek. Podle stanov bylo účelem spolku: “ rozšiřování hospodářského a lesnického vědění, jakož i vůbec podporování hospodářství a lesnictví.“ Prostředky k tomu jsou např.: “ přednášky, sdílení užitečných zkušeností, zakládání odborné knihovny, udílení podpor k účelu zalesňování půdy a zachránění lesů, zřízení hospodářských ústavů, upravení a zlepšení poměrů dělnických a čeledínských.“ Hospodářský a lesnický spolek v Sušici se také rozhodl pěstoval jehličnaté i listnaté stromy a vysazovat je na různá holá místa v okolí města. Požádal proto město o pozemek vhodný k založení školky. Pro tento účel dostal spolek v roce 1876 bezplatně na 6 let pozemek v Luhu. Ze záznamů vyplývá, že např. v roce 1878 bylo mezi okolní obce rozděleno 25 tisíc jehličnatých sazenic, v roce 1880 to bylo 81 tisíc, v roce 1881 78 tisíc.Pronájem školky byl několikrát prodlužován. V roce 1906 spolek s díky vrátil pozemek městu zpět.

Různé zajímavosti:

27.8.1893 shořela hájovna v Luhu, kde byly dva naturální byty pro obecní hajné.

V roce 1905 bylo rozhodnuto o zalesnění svahu na vrchu Stráž ( Andělíček ) směrem k nádraží, ale již o rok později bylo od tohoto rozhodnutí upuštěno, protože: “ ženské nemohou kousek země vykopnouti a nalézá se na té straně samá skála“ a provést zalesnění v takém terénu nebylo možné.

V roce 1941 byl založen rezervní fond, který měl sloužit k tomu, aby z něj byla kupována další vhodná půda pro rozšiřování lesní výsadby v okolí města.

Na jaře a na podzim roku 1947 byla povodní a velkou vodou zničena regulační hráz na řece Otavě nad Sušici v délce 400 m. Při další velké vodě by tak bylo ohroženo přímo město. V rámci dvouletého plánu byla schválena i obnova této hráze. Město požádalo o povolení přesunu stanoveného množství těžby mezi jednotlivými druhy s tím, že místo předepsaného pražcového dřeva by se vytěžilo totéž množství borové kulatiny na stavbu nové hráze. Odpověď byla zamítavá, protože byl celostátní nedostatek pražcového dřeva pro ČSD. Město mělo pouze dvě možnosti – stanovené množství těžby pražcového dřeva by převzal dobrovolně jiný závod, nebo by město celkovou těžbu mohlo zvýšit o požadovanou borovou kulatinu. Pravděpodobně Sušice využila druhé možnosti.

V roce 1947 se kromě nové regulace Otavy v Luhu započalo také se zalesňováním hrůbat v Luhu.

© Zdeňka Řezníčková

Comments are closed.