Z historie betlémů

Vánoce, v našem kulturním prostředí největší svátky roku, jsou pevně zakotveny v dějinách i současnosti, ve vědomí i srdci každého z nás. Již dávno před zvykem zdobit vánoční stromek však byly symbolem vánoc jesličky. Jejich původ bývá spojován s příběhem Františka s Assisi, který před vánoci roku 1223 postavil se svými přáteli v lesní jeskyňce nedaleko obce Greccio v italské Umbrii prosté jesle. Vystlal je senem a kolem nich postavil dvě živá zvířata: osla a vola. U jeslí jako u oltáře sloužil o štědrovečerní noci mši. Tato Františkova inscenace Ježíšova narození v Betlémě byla však spíše předchůdkyní pozdějších liturgických her.. Jistými předobrazy dnešních betlémů byly v pozdním středověku i tak zvané mysterijní hry. V nich se divadelním způsobem napodobovaly scény z Kristova života a tedy i jeho narození. Kdy a kde vznikl první „skutečný“ betlém, nelze pro nedostatek pramenů určit. Většina badatelů se shoduje v tom, že to byl roku 1291 sochař Arnolfo da Cambio, který na zakázku chrámu S.Maria Maggiore v Římě jako první zhotovil skupinku asi 70 až 80 cm vysokých soch představujících Ježíška , Marii , Josefa, obě zvířata a tři krále. Soubor se ovšem nedochoval. Pravděpodobně prvním soukromým betlémem ve šlechtickém domě byl soubor 116 figur v majetku rodiny Piccolominů z Aragony. Druhé podobné jesle v šlechtické rodině patřily princezně Francesco de Medici. V té době se betlémy stávaly součástí interiérů panovnických a šlechtických sídel nejen v Itálii a jejich nádhera oplývající zlatem a drahými kameny byla měřítkem vznešenosti jejich majitele. Kdeže zůstal ideál Kristovy chudoby, který kdysi hlásal svatý František ?


Historie našich betlémů začíná rokem 1560, kdy z iniciativy členů nově založené rezidence řádu Tovaryšstva Ježíšova ( jezuitů ) v Praze byly postaveny o Vánocích první jesličky na území střední Evropy severně od Dunaje. Praha nebyla vybrána náhodně, v období protireformace v 16. a 17. století činila katolická církev vše proto, aby obyvatelstvo v této oblasti obrátila na svou víru a betlémy se staly prostředkem emocionálního působení na věřící. Se stavbou betlémů přicházeli i některé další řády – františkáni, dominikáni, karmelitánky. Vystavování betlémů zakázala svým dekretem z října 1751 císařovna Marie Terezie. Po jedenatřiceti letech tento zákaz obnovil její syn , císař Josef II.. Zákaz se tentokrát týkal i privátních domů a byl spojen s rušením mnoha klášterů a velkou redukcí poutních míst. Císařské nařízení mělo zlé existenční důsledky pro řadu uměleckých řemeslníků, kteří přišli o církevní zakázky a museli hledat nové zákazníky především mezi bohatými měšťany. Pokud se týkalo nejširších lidových vrstev, tam se císařské nařízení zcela minulo účinkem. Vyhnání betlémů z kostelů, které bylo ostatně často obcházeno a nemělo navíc ani dlouhé trvání, v našich zemích především urychlilo vznik lidové tvorby betlémů.

Pro naše lidové betlemářství je charakteristické zpohádkovění, zpoetizování a v neposlední řadě důkladné transportování vánočního mysteria do našich poměrů. Naši betlemáři rozvinuli svou fantazii především v zobrazení světských námětů. A tak se v jejich betlémech setkáváme nejen s pastýři a darovníky, ale především s představiteli různých řemesel a činností. V oblibě byly rovněž figurky muzikantů, málokdy chyběl dudák. Téměř zpravidla i kulisa betlémského města tu ztrácí znaky své orientální zvláštnosti a proměňuje se v typicky české malé sídlo. Lidové betlémy tak namnoze odrážejí všední život na vesnici a v malých městech.

Betlém býval dominantou výzdoby světnice. Kolem něj byly zastrkovány jedlové větvičky a u jesliček se od Štědrého večera svítilo. K betlému se původně kladly i malé štědrovečerní dárky. Na Tři krále se betlém doplnil o královský průvod a stál tak, aby přinášel potěšení mladým i starým, až do Hromnic – 2. února. K nejvýznamnějším oblastem našeho lidového betlemářství v Čechách patřila i Šumava. Stavění jesliček bylo oblíbené zejména ve starých hornických rodinách a tak není divu, že výraznou betlemářskou tradici měly především Kašperské Hory a jejich okolí. Zde se tento obor lidového umění prosadil zejména ve druhé polovině 19. století. Tvůrci betlémů zde byly řezbářsky nadaní truhláři nebo soustružníci. Řadu podnětů jim přinášela také odborná škola pro zpracování dřeva založená v Kašperských Horách roku 1878. Betlemářství na střední Šumavě má své pokračování i v dnešní době. Dokládá to nejen tvůrčí přítomnost řady současných řezbářů – betlémářů, ale především zcela nový rozsáhlý mechanický Sušický betlém.

© Zdeňka Řezníčková

Comments are closed.