Náš krajan – mistr Jan Hus

Jen málo postav české historie vplynulo nesmazatelně do národního povědomí tak jako Jan Hus. Znovu a znovu si klademe otázku, odkud prýští podmanivá a stále svěží síla této osobnosti i přes časový odstup více než šesti století. Nás obyvatele a přátele Šumavy a Pošumaví naplňuje hrdostí skutečnost, že Mistr Jan z Husince je naším krajanem.

Jan z Husince

Ačkoliv nejsou známy podrobnosti o Husově dětství, lze konstatovat, že Jan z Husince se narodil asi roku 1371 nebo 1372 v jihočeském městečku Husinci v rodině nebohatých rodičů. Sám nejprve vystupoval pod jménem Jan z Husince, teprve později, když se stával známější osobou, užívala se častěji důvěrná zkratka jeho jména „Hus“. Jan Hus častokrát vesele srovnával své jméno s „bílým opeřeným ptákem“ a tropil si žerty z těchto srovnání. Postupně se jeho jméno ustálilo do podoby „Jan Hus“ a tak vstoupilo i do obecného povědomí. Jihočeský Husinec, drobné poddanské městečko, příslušné ke královskému hradu Husi, byl dlouho zapadlou osadou, o níž se dochovalo jen málo zpráv. Husovi rodiče se nevymykali svému prostředí a jako poddaní pilně pracovali pro svou vrchnost. Nadaného synka zřejmě brzy poslali do školy v blízkých Prachaticích. Pokud zápis v Knize svěcenců z 3.dubna se vztahuje k Janu Husovi, můžeme předpokládat, že jeho otec se nazýval křestním jménem Michal. Hus s láskou vzpomínal na svou rodinu, zvláště na svou matku, která mu byla vzorem čisté zbožnosti: „A matka má naučila mne řiekati: Amen tak Bóh daj.“

Věčně hladový student

Do souvislosti s Husovým domácím prostředím se dávají Husovy blízké vztahy ke „krajanům“ – staršímu kolegovi Křišťanu z Prachatic nebo notáři Václavu z Prachatic. V dopise z 16.června 1415 Hus žádal svého mladšího kolegu, též krajana, mistra Martina z Volyně, aby dohlédl na syny jeho bratra. Byl by raději, kdyby je mistr Martin nechal vyučit řemeslu, neboť se obával, že by duchovnímu stavu nesloužili tak, jak by se slušelo. Předpokládá se, že Křišťan z Prachatic, pozdější rektor univerzity a proslulý astronom, když se v polovině osmdesátých let vydával za studiem do Prahy, mohl zhruba dvanáctiletého Husa vzít s sebou. Hus jako pomocník svého krajana měl zřejmě příležitost u něj bydlet a to nejpozději od roku 1380, tedy od doby, kdy si Křišťan pořídil vlastní příbytek. Z domova Hus s nějakou pomocí na studiích počítat nemohl a tak jeho mládí ve vzpomínkách bylo spojeno s nepřetržitým hladověním: „Jako já, kdy jsem byl žáčkem lačným, udělaje lžici z chleba, dotud jsem jedl hrách, až jsem i lžici snědl.“ Proto lze pochopit skutečnost, že se chtěl co nejdříve stát knězem, aby„měl dobré bydlo a rúcho a byl lidem vzácen“.

Původní Husův rodný domek byl ze dřeva

Od nepaměti je v Husinci ukazován Husův rodný domek a v něm „Husova světnička“. Dnešní stavení je v jádře renesanční a pochází z počátku 17.století. Jako první majitel se uvádí roku 1634 krejčí Zikmund Nána. Na domku byl umístěn reliéf zobrazující poprsí Jana Husa od sochaře Bohuslava Schnircha, odhalený roku 1869 u příležitosti 500.výročí reformátorova narození. První národní pouti za Janem Husem se údajně zúčastnilo na 60 tisíc lidí. Historik Václav Flajšhans připomíná, že původní Husův domek byl celý dřevěný. Pověrčiví lidé si z něj odřezávali třísky, prý proti bolení zubů. Asi půl kilometru od Husince na břehu říčky Blanice se nachází takzvaná Husova skála, u které se Jan Hus zastavoval při cestách do školy v Prachaticích. Skála si prý vtiskla jeho podobu. Další pověst vypráví, že tu Jan Hus pod skálou odpočíval při cestě domů ze školy, když tu náhle blesk uhodil do jalovcového keře, který se hned vzňal. Janova maminka plná obav o synka šla mu naproti a zastihla jej jak sedí a dívá se na hořící jalovec. Na otázku proč nepospíchá domů Jan ukázal na hořící keř a řekl: „Vidíš, tak jako tento keř, tak i já ohněm z toho světa sejdu.“ V nedalekém Chlístově se jako památka na Jana Husa ukazuje 700 let starý strom nazývaný Husova lípa, pod nímž Jan Hus kázal.

Krajané a blízcí přátelé

Jak už bylo připomenuto, z krajanů byl Husovi nejblíže mistr svobodných umění a děkan artistické fakulty Křišťan z Prachatic (po 1360 – 1439), teolog, lékař, botanik, matematik, astronom. Patřil k univerzitním mistrům, které silně zaujalo učení anglického náboženského reformátora Jana Viklefa. Husa hned od začátku svého působení v Praze podporoval na studiích. Roku 1411 odmítl vyhlásit v kostele sv. Michala, kde byl farářem, klatbu proti Husovi. Jeho poměr k Husovi lze charakterizovat vztahem učitele a žáka. Po Husově uvěznění v Kostnici se Křišťan vydal na koncil a s Husem zde dokonce mluvil. Nakonec byl sám zajat a teprve na Zikmundovu přímluvu ho věznitelé propustili.
Další krajan a jeden z nejbližších Husových přátel pocházel z nedalekých Kašperských Hor – Jan, řečený Kardinál z Rejštena (Reichensteina), právník a diplomat. „Iohannnes Cardinalis“ se narodil v Kašperských Horách kolem roku 1375, své studium na pražské univerzitě zahájil v roce 1394, po deseti letech ho Jan Hus promoval na mistra svobodných umění a v roce 1407 získal ještě titul bakaláře práv. Byl královským vyslancem u kardinálského sboru v Itálii a v roce 1409 ho král Václav IV. vyslal na koncil do Pisy. Od roku 1414 stál v čele univerzitní delegace na kostnickém koncilu, kterou dále tvořili Jan z Chlumu a jeho písař, bakalář Petr z Mladoňovic a také mistr Křišťan z Prachatic. Mistr Jan Kardinál se tak stal svědkem Husova odsouzení i jeho mučednické smrti. Jan Kardinál Husa bránil již ve sporech s arcibiskupem Zbyňkem Zajícem z Hazmburka. Zvláštní pozornost si zaslouží Husův list Janu Kardinálovi z Rejštejna z června 1413, v němž Hus poprvé vyhlásil, že se postaví proti svým nepřátelům a pomocníkům Antikristovým, bude-li třeba i za cenu smrti na hranici. V listu dále v biblickém duchu uvádí: „Lépe je dobře zemřít než špatně žít. Kdo přidává vědění, přidává práce. Kdo mluví pravdu, hlavu mu rozbijí. Ze smrti hrůzu kdo má, ten radost ze života ztrácí. Nade vším vítězí pravda.!“ S upřímnými obavami o bezpečí přítele Jana Kardinála psal Jan Hus v dopise přátelům v Kostnici 3.ledna 1415: „Prosím, aby mistr Jan Kardinál byl opatrný, poněvadž všichni byli pokušitelé, kteří se mu zdáli přáteli. A slyšel jsem od těch, kteří mne vyslýchali, jak řekli:“Jakýsi Jan Kardinál, ten hanobí papeže i kardinály říkaje, že jsou všichni svatokupci:“ Ať se přimkne mistr Kardinál ke dvoru královu, co jen může, aby ho nezatkli jako mne.“ Historik F.M. Bartoš (na rozdíl od mínění Jiřího Kejře) pokládal mistra Jana Kardinála za „Otce – Patera“, který ještě v poslední chvíli se pokoušel v Kostnici zachránit Husovi život přemlouváním k přistoupení k maximálně přijatelné odvolací formuli. Po návratu z Kostnice byl Jan Kardinál v letech 1416 a 1417 zvolen do úřadu rektora univerzity. Za jeho rektorství univerzita dala znovu do oběhu své osvědčení o všestranné bezúhonnosti mistra Jana Husa a mistra Jeronýma Pražského, mimo jiné adresované i kostnickému sněmu. K Husovým přátelům z řad krajanů lze také přičíst studenta univerzity Václava ze Sušice, při jehož povýšení na bakaláře roku 1400 promluvil právě Jan Hus. Znění této promluvy se dochovalo a vysvítá z něho blízký přátelský Husův vztah k tomuto studentovi.

Hus v umění 20.století

Husovská tradice a vzpomínka v našem kraji ožila zejména ve 20.století v řadě soch a pomníků. Z nich jako umělecky nejcennější lze uvést Husovy pomníky v Sušici a Husinci. Sušickou sochu vytvořil v roce 1923 český sochař, malíř a grafik Jan Emanuel Kodet (1880 – 1954). Ovšem nejzávažnější sochařské dílo s ideální podobou mistra Jana Husa bylo umístěno na nádvoří Karolina v Praze a na náměstí v jihočeském Husinci. Jedná se o nadživotní pomníkovou bronzovou sochu našeho náboženského myslitele a reformátora od Karla Lidického (1900 – 1976), jedno z nejkvalitnějších děl české monumentální sochařské tvorby poloviny 20.století. Je to socha se zdůrazněným kontrapostem statické figury s draperií, která je v pohybu, s odhodlaným gestem pravé ruky sevřené v pěst a hrdě opřené o knihu Písma. V Husově hlavě Lidický výtečně prokázal schopnost pojmout do individualizovaného portrétu také nadosobní duchovní a ideové hodnoty. Našeho kraje se také dotklo významné filmové dílo s husovským námětem a sice velkolepě pojatý historický film Jan Hus z roku 1954 režiséra Otakara Vávry se Zdeňkem Štěpánkem v titulní roli. Některé scény tohoto výpravného filmového díla, které samozřejmě vznikalo pod vlivem tehdejší politické propagandy, byly natáčeny v okolí Vimperka.

Reformátor, kazatel a mučedník

Mistr Jan Hus, římskokatolický kněz, náboženský myslitel, univerzitní učitel, reformátor a kazatel se na počátku 15.století stal vůdčí osobností reformního hnutí v Čechách. Po Johnu Wyclifovi, jehož názory se ve svém úsilí inspiroval, byl jedním z prvních reformátorů církve, který téměř o jedno století předešel své následovníky jako Luthera, Kalvína a Zwingliho. Hus inspiruje dodnes svým příkladem zásadovosti, statečnosti, svobody svědomí i věrnosti Kristovu učení.

Vytrvalá obhajoba myšlenek k nápravě věcí týkajících se života církve a společnosti mu přinášela četné nesnáze. Dostal se do ostrého sporu s církevní mocí, byl dán do klatby a po vyhlášení interdiktu musel opustit Prahu. Po příjezdu na koncil v Kostnici byl záhy zatčen, vsazen do vězení a nucen k odvolání jako heretik – „kacíř“, zbaven kněžského svěcení a předán světské moci k trestu smrti upálením 6.července 1415. Některé Husovy názory, například ten, že kněz ve hříchu neplatně udílí svátosti, jsou dodnes katolickou církví vnímány jako věroučně nepřijatelné.

Po celá staletí byla s Husovým jménem spojena zcela odlišná hodnocení. Na jedné straně byl v církvích české reformace ctěn jako Boží svědek, v demokratické společnosti jako vzor pravdivého, odpovědného člověka. Na druhé straně v římskokatolické církvi byl pokládán stále za kacíře, jehož postoje tuto církev ohrožují a jehož památku je třeba vymazat. Teprve vyhlášení papeže Jana Pavla II. při návštěvě v Praze roku 1999 dalo podnět k hlubším vzájemným rozhovorům a širšímu vědeckému bádání o Husově osobnosti na mezinárodní úrovni. Mistr Jan Hus byl aktuálně papežem nazván jedním z reformátorů církve. Při tomto aktu nešlo ani nemohlo jít o Husovu rehabilitaci ale o „uzdravení historické paměti“.

S větším historickým porozuměním je nutno dnes brát na vědomí specifičnost Husovy pře. Je zřejmé, že bez porozumění myšlení, pocitů a představ a především duchovního světa té doby nelze pochopit ani konkrétní dějinné události před šesti sty lety. Lze shrnout, že Hus dospěl k názoru, že člověk nemá zachovávat jiný zákon než zákon Boží, který je nejúplnější a nejužitečnější. Jeho nadřazenost vůči zákonům lidským je tak vysoká, že je jedinou normou, kterou se má člověk řídit. Hus chápal tento Boží zákon přímo jako závaznou normu a postavil se tak ve skutečnosti na pozice mimo reálný život. Husova úcta ke Kristovu zákonu tryskala z jeho hluboké zbožnosti a byla také směrnicí pro jeho svědomí, kterému se nechtěl za žádných okolností zpronevěřit. Husova zatvrzelá snaha neporušit Kristův zákon ovšem narazila na jeho soudce, kteří se výhradně pohybovali v kolejích předpisů a článků kanonického práva. Mezi Husem a jeho soudci tak zela nepřekonatelná propast.
Hus zůstává velkým tématem české historie i dějin světové reformace. V pohledech na osobnost Mistra Jana Husa a její význam sotva kdy bude dosaženo plné shody. Nicméně mnohé z Husových myšlenek mohou i dnes naléhavě inspirovat a spojovat všechny lidi dobré vůle:

„Hodné jest každému člověku, aby nic všetečně nedržel, ale poznaje pravdu Boží, pevně se jí držel až do smrti; neboť pravda konečně osvobodí; neb praví Pán Ježíš: „Ostanete-li v mé řeči, věru moji učedlníci budete a vy poznáte pravdu a pravda vysvobodí vás.“
Protož, věrný křesťane, hledaj pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti; neb pravda tě vysvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné, jež jest odloučení od milosti Boží.“
Hus,Výklady

„Také prosím, abyste se milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli.“
List Mistra Jana Husa přátelům v Čechách z 10.6. 1415

PhDr. Vladimír Horpeniak
Muzeum Šumavy Sušice / Kašperské Hory

Comments are closed.