Články

František Pravda

Buditel a spisovatel, kněz František Pravda, vlastním jménem Vojtěch Hlinka, se narodil 17. dubna 1817 v Nekrasíně u Jindřichova Hradce. Pocházel ze starobylého selského rodu a na selském statku strávil i své dětství a mládí. Když mu bylo šest let, začal chodit do školy v Novém Etynku ( Nové Včelnici ). Sám na toto období vzpomínal takto: „Děti z Etynku si mě vážily. Měl jsem vždy více bílého chleba, tak nazvaného koláče, v plátěném pytlíku, než jsem mohl mezi dnem snísti, a to mi je naklonilo. Dával jsem jim napřed zadarmo z hojných zásob svých, když mi však nabízely všelijaké výměny čamrdy, knoflíky, prstýnky a rozličné hračky, jal jsem se s nimi šantročiti a šantročil jsem tak dlouho, až mi to zase matka překazila.“

Celý článek »

Opevnění na Šumavě

Po první světové válce vzniklo na území bývalé rakouskouherské monarchie několik nových tzv.nástupnických států, mezi nimi i samostatná Československá republika. S ohledem na zvláště nepříznivou strategickou polohu nového státu i na další politický vývoj ve střední Evropě se země musela brzy velice vážně zabývat obranou své samostatnosti. Československo tehdy hraničilo většinou se státy které rozhodně nebylo možné označit za přátelské. Proti případnému útoku musela být zabezpečena hranice s Německem, Maďarskem a Rakouskem, od druhé poloviny 30. let dokonce i s Polskem. Z celkové délky 4120 km mohlo zůstat nechráněných pouze 200 km společné hranice s Rumunskem.

Celý článek »

Historie sušických městských lesů

Neschůdné šumavské pohraniční hvozdy mívaly kdysi významnou funkci obrannou a proto bylo ještě ve 12. století zakázáno zakládat v nich osady. Teprve vybudování pevných hradů podél zemských hranic zmenšilo obranný význam pomezních lesů a umožnilo jejich postupné osidlování. Hlavní osídlení se stejně zpočátku soustřeďovalo především podél odchodních cest. Postupné budování nových osad a od 13. století i měst vyžadovalo mnoho stavebního dříví, jehož spotřeba dále narůstala i kvůli rostoucím potřebám například u rozvíjejícího se pivovarnictví či hornictví. Také netušený rozvoj celého našeho hospodářství v době panování Karla IV. potřeboval stále více dřeva pro stavbu nových měst, kostelů a osad, pro úpravu komunikací, zakládání rybníků, vinohradů a skláren i pro rozvíjející se řemesla dřevozpracující. Proto nepřekvapuje, že již krátce po smrti Karla IV. došlo v roce 1379 k vydání prvního lesního řádu u nás a to pro lesy na Chebsku. K vlastnímu sušickému lesnímu majetku máme dosud velice málo údajů. Město Sušice však odedávna vlastnilo velkostatek s mnoha okolními vesnicemi.

Celý článek »

Z historie betlémů

Vánoce, v našem kulturním prostředí největší svátky roku, jsou pevně zakotveny v dějinách i současnosti, ve vědomí i srdci každého z nás. Již dávno před zvykem zdobit vánoční stromek však byly symbolem vánoc jesličky. Jejich původ bývá spojován s příběhem Františka s Assisi, který před vánoci roku 1223 postavil se svými přáteli v lesní jeskyňce nedaleko obce Greccio v italské Umbrii prosté jesle. Vystlal je senem a kolem nich postavil dvě živá zvířata: osla a vola. U jeslí jako u oltáře sloužil o štědrovečerní noci mši. Tato Františkova inscenace Ježíšova narození v Betlémě byla však spíše předchůdkyní pozdějších liturgických her.. Jistými předobrazy dnešních betlémů byly v pozdním středověku i tak zvané mysterijní hry. V nich se divadelním způsobem napodobovaly scény z Kristova života a tedy i jeho narození. Kdy a kde vznikl první „skutečný“ betlém, nelze pro nedostatek pramenů určit. Většina badatelů se shoduje v tom, že to byl roku 1291 sochař Arnolfo da Cambio, který na zakázku chrámu S.Maria Maggiore v Římě jako první zhotovil skupinku asi 70 až 80 cm vysokých soch představujících Ježíška , Marii , Josefa, obě zvířata a tři krále. Soubor se ovšem nedochoval. Pravděpodobně prvním soukromým betlémem ve šlechtickém domě byl soubor 116 figur v majetku rodiny Piccolominů z Aragony. Druhé podobné jesle v šlechtické rodině patřily princezně Francesco de Medici. V té době se betlémy stávaly součástí interiérů panovnických a šlechtických sídel nejen v Itálii a jejich nádhera oplývající zlatem a drahými kameny byla měřítkem vznešenosti jejich majitele. Kdeže zůstal ideál Kristovy chudoby, který kdysi hlásal svatý František ?

Celý článek »

Dějiny města Sušice

Sušicko, stejně jako sousední Prachaticko, před staletími dlouho nelákalo k osídlení, protože rozsáhlé území bylo pokryto především pralesem a bažinami. Jen ojedinělé nálezy z období pozdního paleolitu, mladší doby kamenné, mladší doby bronzové i starší doby železné dávají tušit, že určité snahy o osídlení zde existovaly. První větší invazi nových obyvatel – Keltů – lze zaznamenat až v mladší době železné v 5. století před naším letopočtem. Keltové pronikli do oblasti horní Otavy a nedaleko Sušice si vybudovali pevné útočiště na vrchu Sedlo u Albrechtic ( v nadmořské výšce 902 metrů ). Podle archeologických nálezů je zřejmé, že hradiště sloužilo později jako útočiště Germánům ( nálezy římské keramiky ) a posléze i Slovanům (slovanská keramika z 10. – 12. století ). Umístění keltských hradišt v Pootaví je někdy dáváno do souvislosti s rýžováním zlata, což kromě archeologických nálezů například na Strakonicku naznačují i nálezy zlatých mincí na Sušicku a Kašperskohorsku. Přímé doklady o rýžování zlata v tomto období sice nemáme, ale v době, která si zlata velice cenila, je to velice pravděpodobné.

Celý článek »

Z dějin sušického rybářství

(ke 110. výročí založení rybářského spolku v Sušici) 1896 – 2006

Řeka Otava, která protéká Sušicí, má odedávna celou řadu přívlastků – zlatonosná, perlorodá a také ryboplodná. Nejen Otava, ale i řada jejích přítoků, zejména Pstružná, oplývaly v minulosti pstruhy, lipany a lososy. Nejstarší písemnou zprávu o lososech u Sušice najdeme v díle Bohuslava Balbína z roku 1679. Pokud však byl v sušických vodách chycen losos, pak nepatřil rybářům, ale vrchnosti – panu purkmistrovi a pánům radním. Moudří páni purkmistři a radní však nepamatovali pouze na sebe a lososy a pstruhy posílali darem na stoly vysokých úředníků a šlechticů. Roku 1585 požádali dokonce i presidenta komory české, Ladislava Lobkowice, zda by mohli dodat své ryby přímo na královský stůl a dočkali se kladné odpovědi. Později zasílali na královský stůl i lipany. O tři roky později , roku 1588, přišel na městskou radnici osobní dopis od císaře Rudolfa II. , který sám žádal o zasílání pstruhů a lipanů pro své hosty: /“…. Nejjasnějších arciknížat Rakouských, strejcův a bratří našich nejmilejších i některých jiných knížat, jich Lásek, k sobě na hrad Pražský v brzku očekávati ráčíme. A chtějíce podle náležitosti jich Lásky uctíti, a nemoha na panstvích našich dostatek pstruhův a lipanův dostati, a zprávu majíc, že ho na gruntech vašich spotřebu máte, protož Vás milostivě žádáme, abyste hned, co nejvíc budete moci pstruhův a lipanův na živě nalapali ….. a nám je odeslali. V tom jistou milostivou a líbeznou vůli naší císařskou naplníte. Což My také vám milostí naší císařskou každého času vzpomínati ráčíme.“

Celý článek »

JUDr. Václav Hrabánek 1915 – 2005

Motto: „Pokud maluji, jsem šťasten a nevnímám nic jiného. Děkuji Pánu Bohu, že mi bylo dopřáno, aby se u mne projevil tento talent a pokládám to za jeho vůli, že je mi umožněno malovat.“

JUDr. Václav Hrabánek, malíř neprofesionál, který obnovil šumavskou tradici svatých obrázků malovaných na skle, se narodil v Terstu v roce 1915. Rodina se později odstěhovala do Prahy, kde si jeho otec zařídil bankovní obchod Hrabánek a spol. a syn se stal jeho společníkem. Před druhou světovou válkou začal studovat práva, ale během války, kdy byly vysoké školy uzavřené, musel studia přerušit. Dostudoval v roce 1946 a ve stejném roce se po smrti svého otce stal i majitelem firmy. Po převratu v roce 1948 byl však majetek rodiny zkonfiskován, JUDr. Václav Hrabánek musel odevzdat klíče od banky a nesměl do ní již vstoupit. V dalších letech, kdy nesměl vykonávat právnickou činnost ani úřednickou práci, pracoval jako lesní dělník, závozník, řidič a nakonec jako taxikář.

Celý článek »

Podmalby na skle

Malba na skle je velice stará technika, při níž malíř vytváří své dílo na spodní rubové straně skla. Proto se v odborné literatuře nazývá podmalbou. Předchůdce těchto obrázků můžeme sice najít již v antice, v 1. století před naším letopočtem, ale tato technika se začala rozvíjet především ve 14. století v severní Itálii. V období renesance se začínají objevovat i větší obrazy malované na spodní straně skla, které byly vytvořeny podle maleb a grafik význačných umělců své doby. Ze severní Itálie se tato technika rozšířila především prostřednictvím klášterů dále do Evropy. Jedním z významných center této tvorby se stala za vlády Rudolfa II. i Praha. Z dvorského a šlechtického prostředí se obliba podmaleb rozšířila i mezi měšťanskými vrstvami. Tento přirozený proces však přerušila třicetiletá válka a následující období. Kolem poloviny 18. století v souvislosti s nárůstem obliby podmaleb v lidovém prostředí narůstá jejich produkce a výroba lidovým tvůrci. Tento proces byl ovlivněn několika faktory – především se zlevnila se výroba skla, které se tak stalo cenově dostupné pro širší vrstvy obyvatelstva. Zlepšovalo se i ekonomické postavení vesnického obyvatelstva, což vedlo i ke zvýšené poptávce po ozdobných a náboženských předmětech. Svou roli sehrálo i hledání nových odběratelů ze strany provinčních malířů kteří se přizpůsobovali lidovému vkusu a pracovali pro lidový trh. Většina produkce lidových obrázků na skle probíhala tzv. dílenským způsobem – na výrobě jedné podmalby v jednotlivých fází od překreslování kontur až po závěrečnou malbu a zarámování hotového výrobku bylo zapojeno několik autorů – malířů, tovaryšů a pomocných sil.

Celý článek »

Josef Váchal ( 1884 – 1969 ) Šumava umírající a romantická

V roce 2005 časopis Umění vyhlásil anketu o nejvýznamnější dílo českého výtvarného umění 20. století. Na druhém místě se v této anketě umístila Váchalova autorská kniha Šumava umírající a romantická, dokončená roku 1931, jejíž jeden (nesvázaný) exemplář se nachází ve sbírkách Muzea Šumavy.

Celý článek »

Střípky z historie sušické radnice

Od první třetiny 14. století bylo město Sušice spravováno městskou radou, která byla složena z konšelů, purkmistra a jednoho městského písaře. Konšelů bylo zpravidla 12 a ve funkci purkmistra se střídali po měsíci. Purkmistr míval po dobu svého funkčního období na starost městskou pečetˇ a ve starších dobách mu při její ztrátě šlo o hrdlo. Tak jako v jiných městech i zde se o správu města dělil s městskou radou královský rychtář, jehož úřad byl až do roku 1402 dědičný. Rychtář byl vlastně zástupcem krále ve městě pro věci soudní a pro vybírání různých daní a poplatků. Městská rada, skládající se ze zástupců měšťanů, vznikla jako výsledek snahy po vlastní samosprávě, jako výsledek snahy po vytvoření instituce, která by vyšla z činnosti města a ne panovníka a která by vykonávala správu v zájmu měšťanstva a hájila zároveň jeho zájmy proti králi.

Celý článek »