Články

Pocta českému králi

Odhalení pamětní desky králi Janu Lucemburskému v Kašperských Horách doprovodí historické slavnosti i jedinečná výstava vzácných dokumentů, v níž nebudou chybět ani kopie českých královských korunovačních klenotů.

Rok 2015 přinesl několik zajímavých historických výročí, z nichž některá se bezprostředně týkají našeho města. Například 690 let uplynulo od zahájení ražby prvních českých zlatých mincí – florénů Jana Lucemburského. V patrné historické souvislosti si s touto událostí si letos připomínáme také 690 let od prvních písemných zpráv o Kašperských Horách a jejich zlatých dolech a samozřejmě také 670 let od udělení prvního městského privilegia a dalších městských výsad včetně pečeti a znaku Kašperským Horám králem Janem Lucemburským.

Již letos se rovněž připravujeme na velké jubileum příštího roku 2016 a sice 700 let od narození „Otce vlasti“, Janova syna – krále a císaře Karla IV. Významná historická výročí oživila myšlenku uctít prvního Lucemburka na českém trůnu umístěním pamětní desky na jeho počest v našem městě s výhledem, že v budoucnosti by mělo hlavní náměstí v Kašperských Horách nést jeho jméno. Krále Jana Lucemburského chceme ocenit nejen jako významného panovnického příznivce našeho města, ale také jako evropsky znamenitého politika a státníka.

Slavnostní odhalení pamětní desky Janu Lucemburskému se tak stane ústředním bodem programu letošní městské slavnosti Šumavské Kašperské Hory ve dnech 11. a 12. září. Na uměleckém ztvárnění desky pracuje plzeňský výtvarník, restaurátor, umělecký pozlacovač, divadelní malíř, medailér a sochař Jiří Špinka (1944). Téměř čtyři desetiletí je tento umělec zasloužilým pracovníkem oddělení konzervace Západočeského muzea v Plzni. Pamětní deska bude zhotovena ze šedé leštěné žuly o rozměrech 90 x 60 cm. Na ní bude umístěn bronzový reliéf s motivem jezdecké pečeti Jana Lucemburského a nápisy: „JAN LUCEMBURSKÝ, 1296 – 1346, ČESKÝ KRÁL A LUCEMBURSKÝ HRABĚ“ – „Na památku udělení prvního městského privilegia králem Janem Lucemburským 29.září 1345 Město Kašperské Hory A.D. 2015“.

Slavnostní odhalení pamětní desky, která bude umístěna na budově Galerie Muzea Šumavy, se uskuteční v sobotu 12.září od 10,00 hodin. Slavnostní akt bude bezprostředně pokračovat otevřením exkluzivní doprovodné výstavy pergamenových originálů královských privilegií pro město Kašperské Hory z doby 14. až 18.století v místním Muzeu Šumavy. Zcela výjimečně bude mít veřejnost příležitost vidět vzácné a zcela unikátní listiny panovníků pro naše město jako například Jana, Karla a Zikmunda Lucemburského, Ladislava Pohrobka, Vladislava a Ludvíka Jagellonského, Ferdinanda Habsburského, Maxmiliána II., Rudolfa II.,Matyáše nebo Marie Terezie.

Nepochybně nejcennějším exponátem v expozici bude pergamenový originál prvního městského privilegia, které Kašperské Hory obdržely od Jana Lucemburského 29.září 1345 nebo listiny, které ve 14.století vydalo samo město. K atraktivitě jedinečné výstavy přispěje i vystavení kopií českých korunovačních klenotů ze sbírek Pražského hradu.

Krátkodobá originální výstava vzácných archivních dokumentů a symbolů české státnosti potrvá od 12. do 30.září 2015. Svými zápůjčkami se na ní podílí Státní okresní archiv v Klatovech a Správa Pražského hradu. Výstava bude otevřena denně kromě pondělí od 9 do 17 hodin s výjimkou polední přestávky od 12,00 – 12,45.

U příležitosti odhalení pamětní desky králi Janu Lucemburskému v Kašperských Horách vychází péčí města pamětní ilustrovaná historická publikace s názvem „Kašperské Hory v době krále Jana“, kterou autorsky a redakčně připravil historik Muzea Šumavy PhDr. Vladimír Horpeniak. (vh)

Náš krajan – mistr Jan Hus

Jen málo postav české historie vplynulo nesmazatelně do národního povědomí tak jako Jan Hus. Znovu a znovu si klademe otázku, odkud prýští podmanivá a stále svěží síla této osobnosti i přes časový odstup více než šesti století. Nás obyvatele a přátele Šumavy a Pošumaví naplňuje hrdostí skutečnost, že Mistr Jan z Husince je naším krajanem.

Jan z Husince

Ačkoliv nejsou známy podrobnosti o Husově dětství, lze konstatovat, že Jan z Husince se narodil asi roku 1371 nebo 1372 v jihočeském městečku Husinci v rodině nebohatých rodičů. Sám nejprve vystupoval pod jménem Jan z Husince, teprve později, když se stával známější osobou, užívala se častěji důvěrná zkratka jeho jména „Hus“. Jan Hus častokrát vesele srovnával své jméno s „bílým opeřeným ptákem“ a tropil si žerty z těchto srovnání. Postupně se jeho jméno ustálilo do podoby „Jan Hus“ a tak vstoupilo i do obecného povědomí. Jihočeský Husinec, drobné poddanské městečko, příslušné ke královskému hradu Husi, byl dlouho zapadlou osadou, o níž se dochovalo jen málo zpráv. Husovi rodiče se nevymykali svému prostředí a jako poddaní pilně pracovali pro svou vrchnost. Nadaného synka zřejmě brzy poslali do školy v blízkých Prachaticích. Pokud zápis v Knize svěcenců z 3.dubna se vztahuje k Janu Husovi, můžeme předpokládat, že jeho otec se nazýval křestním jménem Michal. Hus s láskou vzpomínal na svou rodinu, zvláště na svou matku, která mu byla vzorem čisté zbožnosti: „A matka má naučila mne řiekati: Amen tak Bóh daj.“

Věčně hladový student

Do souvislosti s Husovým domácím prostředím se dávají Husovy blízké vztahy ke „krajanům“ – staršímu kolegovi Křišťanu z Prachatic nebo notáři Václavu z Prachatic. V dopise z 16.června 1415 Hus žádal svého mladšího kolegu, též krajana, mistra Martina z Volyně, aby dohlédl na syny jeho bratra. Byl by raději, kdyby je mistr Martin nechal vyučit řemeslu, neboť se obával, že by duchovnímu stavu nesloužili tak, jak by se slušelo. Předpokládá se, že Křišťan z Prachatic, pozdější rektor univerzity a proslulý astronom, když se v polovině osmdesátých let vydával za studiem do Prahy, mohl zhruba dvanáctiletého Husa vzít s sebou. Hus jako pomocník svého krajana měl zřejmě příležitost u něj bydlet a to nejpozději od roku 1380, tedy od doby, kdy si Křišťan pořídil vlastní příbytek. Z domova Hus s nějakou pomocí na studiích počítat nemohl a tak jeho mládí ve vzpomínkách bylo spojeno s nepřetržitým hladověním: „Jako já, kdy jsem byl žáčkem lačným, udělaje lžici z chleba, dotud jsem jedl hrách, až jsem i lžici snědl.“ Proto lze pochopit skutečnost, že se chtěl co nejdříve stát knězem, aby„měl dobré bydlo a rúcho a byl lidem vzácen“.

Původní Husův rodný domek byl ze dřeva

Od nepaměti je v Husinci ukazován Husův rodný domek a v něm „Husova světnička“. Dnešní stavení je v jádře renesanční a pochází z počátku 17.století. Jako první majitel se uvádí roku 1634 krejčí Zikmund Nána. Na domku byl umístěn reliéf zobrazující poprsí Jana Husa od sochaře Bohuslava Schnircha, odhalený roku 1869 u příležitosti 500.výročí reformátorova narození. První národní pouti za Janem Husem se údajně zúčastnilo na 60 tisíc lidí. Historik Václav Flajšhans připomíná, že původní Husův domek byl celý dřevěný. Pověrčiví lidé si z něj odřezávali třísky, prý proti bolení zubů. Asi půl kilometru od Husince na břehu říčky Blanice se nachází takzvaná Husova skála, u které se Jan Hus zastavoval při cestách do školy v Prachaticích. Skála si prý vtiskla jeho podobu. Další pověst vypráví, že tu Jan Hus pod skálou odpočíval při cestě domů ze školy, když tu náhle blesk uhodil do jalovcového keře, který se hned vzňal. Janova maminka plná obav o synka šla mu naproti a zastihla jej jak sedí a dívá se na hořící jalovec. Na otázku proč nepospíchá domů Jan ukázal na hořící keř a řekl: „Vidíš, tak jako tento keř, tak i já ohněm z toho světa sejdu.“ V nedalekém Chlístově se jako památka na Jana Husa ukazuje 700 let starý strom nazývaný Husova lípa, pod nímž Jan Hus kázal.

Krajané a blízcí přátelé

Jak už bylo připomenuto, z krajanů byl Husovi nejblíže mistr svobodných umění a děkan artistické fakulty Křišťan z Prachatic (po 1360 – 1439), teolog, lékař, botanik, matematik, astronom. Patřil k univerzitním mistrům, které silně zaujalo učení anglického náboženského reformátora Jana Viklefa. Husa hned od začátku svého působení v Praze podporoval na studiích. Roku 1411 odmítl vyhlásit v kostele sv. Michala, kde byl farářem, klatbu proti Husovi. Jeho poměr k Husovi lze charakterizovat vztahem učitele a žáka. Po Husově uvěznění v Kostnici se Křišťan vydal na koncil a s Husem zde dokonce mluvil. Nakonec byl sám zajat a teprve na Zikmundovu přímluvu ho věznitelé propustili.
Další krajan a jeden z nejbližších Husových přátel pocházel z nedalekých Kašperských Hor – Jan, řečený Kardinál z Rejštena (Reichensteina), právník a diplomat. „Iohannnes Cardinalis“ se narodil v Kašperských Horách kolem roku 1375, své studium na pražské univerzitě zahájil v roce 1394, po deseti letech ho Jan Hus promoval na mistra svobodných umění a v roce 1407 získal ještě titul bakaláře práv. Byl královským vyslancem u kardinálského sboru v Itálii a v roce 1409 ho král Václav IV. vyslal na koncil do Pisy. Od roku 1414 stál v čele univerzitní delegace na kostnickém koncilu, kterou dále tvořili Jan z Chlumu a jeho písař, bakalář Petr z Mladoňovic a také mistr Křišťan z Prachatic. Mistr Jan Kardinál se tak stal svědkem Husova odsouzení i jeho mučednické smrti. Jan Kardinál Husa bránil již ve sporech s arcibiskupem Zbyňkem Zajícem z Hazmburka. Zvláštní pozornost si zaslouží Husův list Janu Kardinálovi z Rejštejna z června 1413, v němž Hus poprvé vyhlásil, že se postaví proti svým nepřátelům a pomocníkům Antikristovým, bude-li třeba i za cenu smrti na hranici. V listu dále v biblickém duchu uvádí: „Lépe je dobře zemřít než špatně žít. Kdo přidává vědění, přidává práce. Kdo mluví pravdu, hlavu mu rozbijí. Ze smrti hrůzu kdo má, ten radost ze života ztrácí. Nade vším vítězí pravda.!“ S upřímnými obavami o bezpečí přítele Jana Kardinála psal Jan Hus v dopise přátelům v Kostnici 3.ledna 1415: „Prosím, aby mistr Jan Kardinál byl opatrný, poněvadž všichni byli pokušitelé, kteří se mu zdáli přáteli. A slyšel jsem od těch, kteří mne vyslýchali, jak řekli:“Jakýsi Jan Kardinál, ten hanobí papeže i kardinály říkaje, že jsou všichni svatokupci:“ Ať se přimkne mistr Kardinál ke dvoru královu, co jen může, aby ho nezatkli jako mne.“ Historik F.M. Bartoš (na rozdíl od mínění Jiřího Kejře) pokládal mistra Jana Kardinála za „Otce – Patera“, který ještě v poslední chvíli se pokoušel v Kostnici zachránit Husovi život přemlouváním k přistoupení k maximálně přijatelné odvolací formuli. Po návratu z Kostnice byl Jan Kardinál v letech 1416 a 1417 zvolen do úřadu rektora univerzity. Za jeho rektorství univerzita dala znovu do oběhu své osvědčení o všestranné bezúhonnosti mistra Jana Husa a mistra Jeronýma Pražského, mimo jiné adresované i kostnickému sněmu. K Husovým přátelům z řad krajanů lze také přičíst studenta univerzity Václava ze Sušice, při jehož povýšení na bakaláře roku 1400 promluvil právě Jan Hus. Znění této promluvy se dochovalo a vysvítá z něho blízký přátelský Husův vztah k tomuto studentovi.

Hus v umění 20.století

Husovská tradice a vzpomínka v našem kraji ožila zejména ve 20.století v řadě soch a pomníků. Z nich jako umělecky nejcennější lze uvést Husovy pomníky v Sušici a Husinci. Sušickou sochu vytvořil v roce 1923 český sochař, malíř a grafik Jan Emanuel Kodet (1880 – 1954). Ovšem nejzávažnější sochařské dílo s ideální podobou mistra Jana Husa bylo umístěno na nádvoří Karolina v Praze a na náměstí v jihočeském Husinci. Jedná se o nadživotní pomníkovou bronzovou sochu našeho náboženského myslitele a reformátora od Karla Lidického (1900 – 1976), jedno z nejkvalitnějších děl české monumentální sochařské tvorby poloviny 20.století. Je to socha se zdůrazněným kontrapostem statické figury s draperií, která je v pohybu, s odhodlaným gestem pravé ruky sevřené v pěst a hrdě opřené o knihu Písma. V Husově hlavě Lidický výtečně prokázal schopnost pojmout do individualizovaného portrétu také nadosobní duchovní a ideové hodnoty. Našeho kraje se také dotklo významné filmové dílo s husovským námětem a sice velkolepě pojatý historický film Jan Hus z roku 1954 režiséra Otakara Vávry se Zdeňkem Štěpánkem v titulní roli. Některé scény tohoto výpravného filmového díla, které samozřejmě vznikalo pod vlivem tehdejší politické propagandy, byly natáčeny v okolí Vimperka.

Reformátor, kazatel a mučedník

Mistr Jan Hus, římskokatolický kněz, náboženský myslitel, univerzitní učitel, reformátor a kazatel se na počátku 15.století stal vůdčí osobností reformního hnutí v Čechách. Po Johnu Wyclifovi, jehož názory se ve svém úsilí inspiroval, byl jedním z prvních reformátorů církve, který téměř o jedno století předešel své následovníky jako Luthera, Kalvína a Zwingliho. Hus inspiruje dodnes svým příkladem zásadovosti, statečnosti, svobody svědomí i věrnosti Kristovu učení.

Vytrvalá obhajoba myšlenek k nápravě věcí týkajících se života církve a společnosti mu přinášela četné nesnáze. Dostal se do ostrého sporu s církevní mocí, byl dán do klatby a po vyhlášení interdiktu musel opustit Prahu. Po příjezdu na koncil v Kostnici byl záhy zatčen, vsazen do vězení a nucen k odvolání jako heretik – „kacíř“, zbaven kněžského svěcení a předán světské moci k trestu smrti upálením 6.července 1415. Některé Husovy názory, například ten, že kněz ve hříchu neplatně udílí svátosti, jsou dodnes katolickou církví vnímány jako věroučně nepřijatelné.

Po celá staletí byla s Husovým jménem spojena zcela odlišná hodnocení. Na jedné straně byl v církvích české reformace ctěn jako Boží svědek, v demokratické společnosti jako vzor pravdivého, odpovědného člověka. Na druhé straně v římskokatolické církvi byl pokládán stále za kacíře, jehož postoje tuto církev ohrožují a jehož památku je třeba vymazat. Teprve vyhlášení papeže Jana Pavla II. při návštěvě v Praze roku 1999 dalo podnět k hlubším vzájemným rozhovorům a širšímu vědeckému bádání o Husově osobnosti na mezinárodní úrovni. Mistr Jan Hus byl aktuálně papežem nazván jedním z reformátorů církve. Při tomto aktu nešlo ani nemohlo jít o Husovu rehabilitaci ale o „uzdravení historické paměti“.

S větším historickým porozuměním je nutno dnes brát na vědomí specifičnost Husovy pře. Je zřejmé, že bez porozumění myšlení, pocitů a představ a především duchovního světa té doby nelze pochopit ani konkrétní dějinné události před šesti sty lety. Lze shrnout, že Hus dospěl k názoru, že člověk nemá zachovávat jiný zákon než zákon Boží, který je nejúplnější a nejužitečnější. Jeho nadřazenost vůči zákonům lidským je tak vysoká, že je jedinou normou, kterou se má člověk řídit. Hus chápal tento Boží zákon přímo jako závaznou normu a postavil se tak ve skutečnosti na pozice mimo reálný život. Husova úcta ke Kristovu zákonu tryskala z jeho hluboké zbožnosti a byla také směrnicí pro jeho svědomí, kterému se nechtěl za žádných okolností zpronevěřit. Husova zatvrzelá snaha neporušit Kristův zákon ovšem narazila na jeho soudce, kteří se výhradně pohybovali v kolejích předpisů a článků kanonického práva. Mezi Husem a jeho soudci tak zela nepřekonatelná propast.
Hus zůstává velkým tématem české historie i dějin světové reformace. V pohledech na osobnost Mistra Jana Husa a její význam sotva kdy bude dosaženo plné shody. Nicméně mnohé z Husových myšlenek mohou i dnes naléhavě inspirovat a spojovat všechny lidi dobré vůle:

„Hodné jest každému člověku, aby nic všetečně nedržel, ale poznaje pravdu Boží, pevně se jí držel až do smrti; neboť pravda konečně osvobodí; neb praví Pán Ježíš: „Ostanete-li v mé řeči, věru moji učedlníci budete a vy poznáte pravdu a pravda vysvobodí vás.“
Protož, věrný křesťane, hledaj pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti; neb pravda tě vysvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné, jež jest odloučení od milosti Boží.“
Hus,Výklady

„Také prosím, abyste se milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli.“
List Mistra Jana Husa přátelům v Čechách z 10.6. 1415

PhDr. Vladimír Horpeniak
Muzeum Šumavy Sušice / Kašperské Hory

Umění gotiky v krajích Otavy a Úhlavy

Výstava UMĚNÍ GOTIKY v krajích Otavy a Úhlavy v muzeu v Kašperských Horách je v prostředí regionu zcela mimořádným kulturním projektem zajímavým především shromážděním nejcennějších středověkých uměleckých památek z území jihozápadních Čech na jednom místě. Bezprostřední inspiraci našla tato sezónní expozice v rozsáhlém projektu Západočeské galerie v Plzni Obrazy krásy a spásy, Gotika v jihozápadních Čechách. Vedle centrálních institucí jako jsou Národní galerie, Západočeské muzeum v Plzni, Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou, se na výstavě svými zápůjčkami podílejí také regionální muzea v Klatovech, Strakonicích, Muzeum Šumavy v Sušici a Kašperských Horách. Výstava se uskutečňuje také díky pochopení a velkorysé podpoře správy českobudějovické diecéze.

Nová expozice věnuje pozornost dosud méně zpracovanému regionu jihozápadních Čech – oblasti Pošumaví a Šumavy, kterou vymezují Klatovsko, Horažďovicko, Kašperskohorsko a Sušicko. Jihozápadní Čechy získaly svými přírodními podmínkami, hospodářským i kulturním vývojem, prolínáním českého a německého osídlení i donátorskou činností šlechtických rodů a měst svébytný charakter. Působily zde zřetelné umělecké vlivy z blízkého Podunají, ale i přízeň, které se dostávalo výtvarnému umění především od domácích katolických objednavatelů zvláště v pohusitské době. Dominantním způsobem se v jihozápadních Čechách prosadil hospodářský a kulturní vliv rodu Švihovských z Rýzmberka, jednoho z nejdůležitějších panských rodů Českého království jagellonské doby, reprezentovaného Půtou Švihovským. Kromě šlechty tu vystupují jako objednavatelé výtvarných děl také královská i poddanská města jako utrakvistické Klatovy, dále Horažďovice (náležející Švihovským), Sušice a horní město Kašperské Hory. V oblasti jižních a jihozápadních Čech působily dílny nejvýznamnějších sochařů počátku 16. století v Čechách – Mistra Oplakávání ze Žebráku a Mistra Oplakávání ze Zvíkova. Jejich díla patří mezi naprosté vrcholy pozdně gotické tvorby v českých zemích. S Kašperskými Horami, jejichž blahobyt tenkrát plynul ze zlatých dolů a obchodní cesty do Bavor, je spojován největší počet děl Mistra zvíkovského Oplakávání. S největší pravděpodobností byl tento mistr k městu vázán významnými zakázkami a mohl zde mít po delší dobu i svou dílnu. Pro Kašperské Hory a jejich městský chrám vytvořil mimo jiné velkou oltářní archu (hlavní oltář), z níž se dochovaly dodnes centrální životní plastiky Madony, sv. Markéty a sv. Linharta. Ve výstavě je vedle dalších prací tohoto mistra k vidění také například nově rekonstruovaná „malá“ kašperskohorská archa Panny Marie Ochranitelky jiného (na Pasov orientovaného) tvůrce se sochami Madony sv. Šebestiána a Kryštofa a osmi deskovými obrazy z konce 15.století. Z mohutného hradu pánů Švihovských – Rábí pocházejí údajně deskové obrazy s podobami sv. Kateřiny a Barbory, sv. Agáty a Anežky ze Žichovic a také jemně vypracovaná soška klečící Panny Marie z Čímic u Sušice od monogramisty IP. Při množství dalších exponátů můžete v kašperskohorské výstavě vidět také některé krajové mariánské gotické sochy, které časem nabyly významu zvlášť uctívaných „milostných obrazů“ a přitahovaly po staletí do míst svého trvalého vystavení zájem četných poutníků. Platí to o Madonách ze Zbynic a Dobrše nebo o monumentální soše Panny Marie z Nezamyslic. Expozice, obsahuje téměř pět desítek reprezentativních ukázek středověkého umění zejména z oblasti horního a středního Pootaví. Výstavě předcházel rozsáhlý vědecký výzkum, v jehož čele stojí přední historik umění – univerzitní profesor PhDr. Ing. Jan Royt, PhD. K předchozím „gotickým“ výstavám v Západočeské galerii v Plzni a v Národní galerii v Praze ale i k obsahu výstavní expozice v Kašperských Horách nyní vychází v nakladatelství Arbor Vitae jako kolektivní dílo obsáhlá a bohatě ilustrovaná kniha „Obrazy krásy a spásy“, kterou bude možno zakoupit nyní i na výstavě v kašperskohorském muzeu.

České gotické umění patří k tomu nejlepšímu, čím naše země přispěly k světovému kulturnímu dědictví. I proto stojí za to shlédnout jedinečnou výstavu v Muzeu Šumavy v Kašperských Horách, která ukazuje kulturní vyspělost našeho kraje ve středověku.

Výstava se koná u příležitosti 90.výročí založení muzea v Kašperských Horách

a k připomínce půl tisíciletí od vzniku velké archy Mistra Oplakávání ze Zvíkova

pro chrám v Kašperských Horách.

PhDr. Vladimír Horpeniak

Muzeum v Kašperských Horách bylo založeno před 90 lety

Muzea nepochybně patří k základním kamenům civilizace a kultury. Z generace na generaci uchovávají nenahraditelné poklady kulturního dědictví, které by bez jejich úsilí zmizely jednou provždy. Muzea patří k nejstarším stránkám vzdělanosti, přispívají k rozvoji věd a umění, jsou významným nástrojem vědecké, vzdělávací a osvětové práce. Mezi muzei šumavského regionu zaujímá významné postavení komplex Muzea Šumavy, který vznikl v roce 1967 spojením původně městských muzeí v Kašperských Horách, Sušici a Železné Rudě.

Celý článek »

Unikátní přírůstek do sbírek Muzea Šumavy

Muzeum Šumavy získalo v roce 2008 do svých sbírek unikátní vázy, které s významnou finanční podporou Plzeňského kraje zakoupilo na Slovensku. Jde o dvě stříbřené vázy, které jsou v evropském kontextu zcela ojedinělé a mají zároveň bezprostřední vztah k historii Šumavy. Bohaté a významné sbírky skla Muzea Šumavy se tak po nedávno získané Schreiberově sbírce skla obohatily o další cenné přírůstky. Muzeum Šumavy v současné době vlastní jednu z největších sbírek stříbřeného skla na světě a nově získané vázy tuto kolekci rozhodujícím způsobem obohacují. Patří totiž k nejluxusnějším dochovaným předmětům ze stříbřeného skla v Evropě.

Celý článek »

František Pravda

Buditel a spisovatel, kněz František Pravda, vlastním jménem Vojtěch Hlinka, se narodil 17. dubna 1817 v Nekrasíně u Jindřichova Hradce. Pocházel ze starobylého selského rodu a na selském statku strávil i své dětství a mládí. Když mu bylo šest let, začal chodit do školy v Novém Etynku ( Nové Včelnici ). Sám na toto období vzpomínal takto: „Děti z Etynku si mě vážily. Měl jsem vždy více bílého chleba, tak nazvaného koláče, v plátěném pytlíku, než jsem mohl mezi dnem snísti, a to mi je naklonilo. Dával jsem jim napřed zadarmo z hojných zásob svých, když mi však nabízely všelijaké výměny čamrdy, knoflíky, prstýnky a rozličné hračky, jal jsem se s nimi šantročiti a šantročil jsem tak dlouho, až mi to zase matka překazila.“

Celý článek »

Opevnění na Šumavě

Po první světové válce vzniklo na území bývalé rakouskouherské monarchie několik nových tzv.nástupnických států, mezi nimi i samostatná Československá republika. S ohledem na zvláště nepříznivou strategickou polohu nového státu i na další politický vývoj ve střední Evropě se země musela brzy velice vážně zabývat obranou své samostatnosti. Československo tehdy hraničilo většinou se státy které rozhodně nebylo možné označit za přátelské. Proti případnému útoku musela být zabezpečena hranice s Německem, Maďarskem a Rakouskem, od druhé poloviny 30. let dokonce i s Polskem. Z celkové délky 4120 km mohlo zůstat nechráněných pouze 200 km společné hranice s Rumunskem.

Celý článek »

Historie sušických městských lesů

Neschůdné šumavské pohraniční hvozdy mívaly kdysi významnou funkci obrannou a proto bylo ještě ve 12. století zakázáno zakládat v nich osady. Teprve vybudování pevných hradů podél zemských hranic zmenšilo obranný význam pomezních lesů a umožnilo jejich postupné osidlování. Hlavní osídlení se stejně zpočátku soustřeďovalo především podél odchodních cest. Postupné budování nových osad a od 13. století i měst vyžadovalo mnoho stavebního dříví, jehož spotřeba dále narůstala i kvůli rostoucím potřebám například u rozvíjejícího se pivovarnictví či hornictví. Také netušený rozvoj celého našeho hospodářství v době panování Karla IV. potřeboval stále více dřeva pro stavbu nových měst, kostelů a osad, pro úpravu komunikací, zakládání rybníků, vinohradů a skláren i pro rozvíjející se řemesla dřevozpracující. Proto nepřekvapuje, že již krátce po smrti Karla IV. došlo v roce 1379 k vydání prvního lesního řádu u nás a to pro lesy na Chebsku. K vlastnímu sušickému lesnímu majetku máme dosud velice málo údajů. Město Sušice však odedávna vlastnilo velkostatek s mnoha okolními vesnicemi.

Celý článek »

Z historie betlémů

Vánoce, v našem kulturním prostředí největší svátky roku, jsou pevně zakotveny v dějinách i současnosti, ve vědomí i srdci každého z nás. Již dávno před zvykem zdobit vánoční stromek však byly symbolem vánoc jesličky. Jejich původ bývá spojován s příběhem Františka s Assisi, který před vánoci roku 1223 postavil se svými přáteli v lesní jeskyňce nedaleko obce Greccio v italské Umbrii prosté jesle. Vystlal je senem a kolem nich postavil dvě živá zvířata: osla a vola. U jeslí jako u oltáře sloužil o štědrovečerní noci mši. Tato Františkova inscenace Ježíšova narození v Betlémě byla však spíše předchůdkyní pozdějších liturgických her.. Jistými předobrazy dnešních betlémů byly v pozdním středověku i tak zvané mysterijní hry. V nich se divadelním způsobem napodobovaly scény z Kristova života a tedy i jeho narození. Kdy a kde vznikl první „skutečný“ betlém, nelze pro nedostatek pramenů určit. Většina badatelů se shoduje v tom, že to byl roku 1291 sochař Arnolfo da Cambio, který na zakázku chrámu S.Maria Maggiore v Římě jako první zhotovil skupinku asi 70 až 80 cm vysokých soch představujících Ježíška , Marii , Josefa, obě zvířata a tři krále. Soubor se ovšem nedochoval. Pravděpodobně prvním soukromým betlémem ve šlechtickém domě byl soubor 116 figur v majetku rodiny Piccolominů z Aragony. Druhé podobné jesle v šlechtické rodině patřily princezně Francesco de Medici. V té době se betlémy stávaly součástí interiérů panovnických a šlechtických sídel nejen v Itálii a jejich nádhera oplývající zlatem a drahými kameny byla měřítkem vznešenosti jejich majitele. Kdeže zůstal ideál Kristovy chudoby, který kdysi hlásal svatý František ?

Celý článek »

Dějiny města Sušice

Sušicko, stejně jako sousední Prachaticko, před staletími dlouho nelákalo k osídlení, protože rozsáhlé území bylo pokryto především pralesem a bažinami. Jen ojedinělé nálezy z období pozdního paleolitu, mladší doby kamenné, mladší doby bronzové i starší doby železné dávají tušit, že určité snahy o osídlení zde existovaly. První větší invazi nových obyvatel – Keltů – lze zaznamenat až v mladší době železné v 5. století před naším letopočtem. Keltové pronikli do oblasti horní Otavy a nedaleko Sušice si vybudovali pevné útočiště na vrchu Sedlo u Albrechtic ( v nadmořské výšce 902 metrů ). Podle archeologických nálezů je zřejmé, že hradiště sloužilo později jako útočiště Germánům ( nálezy římské keramiky ) a posléze i Slovanům (slovanská keramika z 10. – 12. století ). Umístění keltských hradišt v Pootaví je někdy dáváno do souvislosti s rýžováním zlata, což kromě archeologických nálezů například na Strakonicku naznačují i nálezy zlatých mincí na Sušicku a Kašperskohorsku. Přímé doklady o rýžování zlata v tomto období sice nemáme, ale v době, která si zlata velice cenila, je to velice pravděpodobné.

Celý článek »